Je unschooling totéž, co sebeřízené vzdělávání a svoboda?

Tuhle otázku slýchávám na besedách společně s povzdechem: „Kéž bych měl ve všem jasno, byl jsem tak respektující a dokázal dělat unschooling jako pan XY.“ Něco k tomu mám, tak to sepíšu sem.

Unschooling je v užším smyslu způsob vzdělávání založený na využití vzdělávacích příležitostí mimo školy.

V širším smyslu může jít o ideu o způsobu života a vztahování se ke světu i k lidem. Pak tím můžeme mít na mysli formy vzdělávání založené na zájmech, talentech a zkušenostech jednotlivých lidí. Ale také způsob vztahování se ke všem lidem respektujícím způsobem, kdy jsme s nimi v rovnocenném vztahu a spoluvytváříme proto příležitosti pro sebeřízení všech členů společenství. Od nejmladších dětí po seniory.

Druhá z uvedených možností spíše odpovídá definici sebeřízeného vzdělávání. Pro vnitřně řízené vzdělávání je charakteristická dobrovolnost.

Lidé vzdělávající se sebeřízeně se učí co, kdy, kde, jak a s kým si zvolí. Následují své zájmy založené na vlastních talentech a zkušenostech.

Narozdíl od vnějšně řízeného vzdělávání, kdy lidé povinně dochází do škol a mají si osvojovat předepsané povinné jednotné kurikulum.

Dospělí, kteří se rozhodnou o vzdělávání dětí v jiné podobě než je docházka do škol, ještě nutně nejsou těmi, kdo umožňují dětem a mladým lidem sebeřízení.

Pro sebeřízení je potřeba vytvářet podmínky.

Poznala jsem dospělé, kteří nevytváří prostředí pro sebeřízení dětí, ačkoli se hlásí k unschoolingu. Neposílají sice děti do škol, ale současně nedopustí sebeřízení dětí.

Například tím, že vědomě nebo v nevědomosti by rádi řídili, co si dítě myslí a řídí, co, kdy, kde, jak a s kým dítě (ale taky třeba partner) dělá. Zatímco dítě má na to jen různou míru vlivu.

Děti jsou cele závislé na vztahu s pečujícími osobami. Plní očekávání dospělých, ať jsou jakákoliv. Mladý člověk vnímá, že maminka chce/nechce, aby nechodil/chodil do školy.

Dospělí mají na děti vliv, ať chtějí, nebo nechtějí.

Rozdíl mezi mocenským a respektujícím přístupem dospělých vůči dětem vnímám v uvědomění dospělých, že mají moc i vliv. A především v rozhodnutí, že budou svou moc a vliv používat způsobem umožňujícím naplňování potřeb svých, ale také dětí.

Je iluzí myslet si, že chceme-li pro dítě svobodu, jsme schopni pro ni vytvořit podmínky jen tím, že principy svobody chápeme, o svobodě umíme mluvit a dítě nepošleme do školy.

To může být jen jedna, byť podstatná součást sebeřízení, tedy chování podmiňujícího svobodu člověka.

Dalšími součástmi jsou mimo jiné schopnost sebereflexe, říct si o zpětnou vazbu a učit se z nich. Jak by řekla Naomi Aldort, růst spolu s dětmi.

Co pro mě znamená „být dobrým rodičem“? A co v důsledku toho očekávám od dítěte? Co vyžaduji, byť skrytě, nevědomě, abych si tuto a další potřeby naplňovala/naplňoval? Jsem schopen/schopna dopustit sebeřízení lidí? V čem konkrétně ano/ne a jak? Jak se se mnou lidé skutečně cítí? Nebojí se mi sdělovat své potřeby? Můžete mi prosím říci, kde jsou mé „slepé skvrny“? Bojíte se mi o nich říkat? Pokud ano, proč? Co můžeme udělat pro změnu?

Neustálá aktualizace, otevřená nenásilná komunikace o těchto otázkách, o potřebách a pocitech všech členů společenství, jsou pro mě zásadní. Říkám tomu schopnost vytvářet povědomí o tom, co teď a tady prožíváme, co a proč se děje.

Prostřednictvím povědomí, pokud nejde o jeho zdání, iluzi, mi jde vědoměji řešit konflikty například. Tím se pro mě prostředí stává mýtickým „bezpečným prostředím“.

Znám lidi, kteří se domnívají, že právě to dělají. Jenže ze zkušeností s jejich chováním a komunikací (v průběhu spolupráce, v osobních vztazích, nejen z kontaktu s jejich virtuální pseudopersónou) jsem měla možnost nahlédnout, že jsou to spíš „diktátoři“, kterým se jejich blízcí dávno rozhodli nesvěřovat, co cítí a potřebují. Nechávají je raději v nevědomosti. Ve zdání otevřenosti. Předstírají, že s nimi povědomí tvoří. Ve skutečnosti se v jejich blízkosti svobodně neprojevují.  Není bezpečné stávat se sám sebou v jejich přítomnosti.

To, že někdo přednáší druhým o tom, co považuje za správné, neznamená, že je schopen nahlédnout, že toho sám v každodennosti není schopen.

Nemůžu si odpustit nevyžádanou nabídku. Zkuste namísto guruů (včetně mě) naslouchat sobě, své intuici.

Každý jsme jinde na cestě. Nenechte se zmást, když ve vás někdo vyvolává vinu zdáním, že je víc než vy „unschooler“, protože své děti neposlal, třeba narozdíl od vás, do škol.

Děkuju vám za to, pokud přemýšlíte o dopadech svého jednání na malé i velké lidi kolem vás.

 

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.