Přirozený potrat

Přišli jsme o děťátko. Bylo mu osm týdnů. Šest týdnů radosti ukončila bolest podbřišku trvající dva dny a stupňující se krvácení.

Protože se o přirozených potratech moc nemluví, rozhodla jsem se sepsat o potratu post. Aby na netu přibyly další informace. A ty se třeba dostanou k další z mnoha žen prožívající ztrátu dítěte.

Víte, že spontánní potrat prožije asi každá pátá žena? Že potratem končí každé asi osmé těhotenství? Po této zkušenosti jsem se ptala na zkušenost s potratem žen, které znám. Narazila jsem jen na několik málo z nich, které nepřišly o alespoň jedno děťátko v důsledku potratu.

S mnoha z těch žen se znám velmi dlouhou dobu. O jejich potratech jsem neměla tušení. Můj vztah k ženám se kvalitativně proměnil. Cítím sounáležitost. A pokoru, vděčnost za život svůj i mých živých dětí. Díky vám všem za sdílení bolesti, drahé ženy.

Jak to tedy bylo?

Že jsem těhotná, jsem věděla čtrnáct dní po ovulaci. Menstruace se nedostavila. Samovyšetřením děložního čípku jsem zjistila, že je úplně stažený vzadu, téměř nehmatný a pevný. Objevil se také „mléčný“ typ výtoku charakteristický právě pro období těhotenství. Domácí těhotenský test ukázal dvě čárky. Jsem těhotná.

Navštívila jsem gynekoložku. Ta mé těhotenství potvrdila. Nechala jsem se bezmyšlenkovitě vnitřně vyšetřit, odebrat vzorky pro preventivní vyšetření děložního čípku. Byl zrovna čas preventivní gynekologické prohlídky. Nepříjemné, ale lékařka se chovala rutinně. Nezeptala se, jestli chci vyšetření a nevysvětlila, proč ho chce udělat. Rozdala pokyny: „Svlékněte se, vylezte si nahoru!“, pokynula směrem ke koze (gynekologické křeslo). Poslechla jsem. S pocitem obav z konfliktu a úzkosti v útrobách, jsem to udělala.

Zatímco lékařčiny ruce, ultrazvuk a vzorky odebírající nástroje střídavě vězely v mé pochvě, lékařka se mě ptala, jsem-li šťastná, že jsem těhotná. Vyzvídala, zda chci raději chlapce či dívku, jak se bude dítě jmenovat a podědím-li nějaké oděvy pro dítě od kamarádek. Lékařka prý je šťastná. Sestra se přidala s tvrzením, že i ona je šťastná, že jsem těhotná. Nečeká mě však žádná pohodička, když mám doma ještě syna a není mi už dvacet… ani třicet, shodly se.

Stalo se. Nevyžádané rady, familiární small talk a vyšetření.

Až po odchodu z polikliniky, s vytištěným soupisem všech možných vyšetření, které mě přece samozřejmě v těhotenství čekají (nebo ne?), s vypočtenou cenou za příplatky lékařce pro období těhotenství, jsem si připustila, že se cítím zneužitá sama sebou.

Nepostavila jsem se (zase) za sebe a za své dítě. Neodmítla jsem zbytné rutinní vnitřní vyšetření. Přestože můj hrudník bil na poplach a intuice křičela do uší, že tohle nechci… „Není-li k tomu důvod, do těhotné se nesahá!“

Byla jsem si jistá, že k lékařce už nevkročím. Byla jsem těhotná a bez gynekologa. Úleva? Ne tak docela.

Odjeli jsme na deset dní na pobyt pro příznivce sebeřízeného vzdělávání. Bylo to daleko. Cestou zpět na mě pařilo slunce, bylo vedro. Měli jsme tehdy starou Fabii bez klimatizace.

Po příjezdu domů jsem začala krvácet a cítit v podbřišku bolest předcházející menstruaci. Chtěla jsem jet do nemocnice. Aby lékař ultrazvukem zjistil stav človíčka.

V Podolí mě přijala sestra oznámeními, že partner musí počkat mimo ordinaci, že je vážně problém, nemám-li občanku. Nepřidalo to mému pocitu bezpečí.

V průběhu přijímacího rituálu, kdy jsem plná strachu o děťátko zodpovídala formální dotazy a ani pak, během vyšetření, se na mě sestra jedinkrát nepodívala. Týž přístup jsem zažila v porodnici na příjmu k prvnímu porodu před sedmi lety.

Lékař byl klidný, jemný a zdvořilý. Konstatoval: „Srdeční akci vidím. Nechte to přírodě“.

Doma krvácení zesílilo. Věděla jsem, že potrácím. Plakala jsem. Zalykala jsem se bolestí ze ztráty. Jirka se mnou.

Večer jsme jeli pro změnu do Krčské nemocnice. Chtěla jsem potvrdit ultrazvukem, co jsem tušila.

V Krči mě přijala soucitná lékařka. Potvrdila smrt našeho děťátka a nabídla mi hospitalizaci i kyretáž – vyčištění dělohy od embrya v celkové narkóze.

„Jsou pobyt v nemocnici a výkon nutností?“, ptala jsem se. Chtěla jsem jet domů. Lékařka mi doporučila, ať přijedu další den, pokud se proces vyloučení děťátka nerozběhne.

Později jsem zjistila, že ženy téměř výlučně potrácejí asistovaně v nemocnicích, kyretáží v narkóze.

Jsem nesmírně vděčná za rozhodnutí prožít potrat doma s partnerem. Bez této zkušenosti bychom myslím neměli možnost sdílet ztrátu děťátka tak intenzivně. Integrovat ji. Uzavřít. Děťátko bychom neviděli, skončilo by jako nemocniční odpad. Přišla bych o zakoušení umění svého těla, které se samo s potratem vypořádalo. Neměla bych proč tomu věřit. Že mé tělo dokáže, co je potřeba. A především, díky rozhodnutí prožít spontánní potrat doma, jsme s čistou hlavou prožili rituál rozloučení i pohřeb našeho děťátka. Sblížilo nás to.

V noci jsem střídavě spala a plakala. Krvácela jsem jen slabě. Podbřišek byl klidný. Nikdy jsem necítila podobné ostří ztráty. Vzlyky se mi draly z útrob. Jako ozvěny bolesti ztrát všech žen, které kdy v minulosti potratily přede mnou, i těch, co kdy potratí v budoucnu po mně.

Druhý den jsem polehávala. Plakala jsem od svítání do soumraku. A malovala. Potřebovala jsem dát konkrétní podobu žalu.

Třetí den mi z očí stále tekly horké slzy. Pláč se stal samozřejmým spojencem. Otupělost.

Čas od času přicházely kontrakce dělohy. Překvapila mě jejich intenzita. Nebyly podobné menstruačním bolestem. Spíše připomínaly vlny porodních.

Někdy odpoledne třetího dne jsem vzala do ruky kytaru a šla jsem si sednout na parapet okna na balkoně s myšlenkou, že třeba „vyzpívám“ děťátko ven. Toužila jsem po úlevě.

Když jsem dohrála a postavila se, něco teplého, vlhkého vklouzlo z mého rozkroku do měkké vložky v kalhotkách. Zavolala jsem na Jirku. Společně jsme se podívali na malý krvavý váček. Děťátko v placentě se narodilo.

Pojmenovali jsme ho Něha. Něhulka. Plakali jsme nad naší ztrátou. Byla jsem vděčná. Prožívali jsme mocné okamžiky společně. Vytvořili jsme pro sebe příležitost děťátko vidět, cítit a dát mu jméno. Bylo jen na nás rozhodnout, co bude dál.

Náš rudý poklad se ukrýval v lednici, zatímco jsme v nedalekém zahradnictví pořídili stromek. Slivoň.

Večer jsme na balkoně zapálili svíčky kolem našeho stromu. Něhulku jsme vložili do mušle. Rozloučili jsme se a Něhulku i s mušlí jsme uložili do jamky ke kořenům stromu. Ještě dlouho poté co vyšel měsíc, jsme tam seděli a truchlili.

Blízkost. Tímto jediným slovem lze shrnout, co jsme získali. Pokorné bytosti sdílející ztrátu. Rodiče truchlící nad odchodem prvního dítěte. Lidé pohřbívající člověka.

Něho, Něhulko..

 

Bylo něco dál? A jak to bylo dál?

 

 

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.