Co když nejde o to, jak za nás rozhodují, ale že mohou?
Když jsem byla na řadě já
Jako dítě jsem odešla z prostředí, kde jsem zažívala týrání a zanedbávání.
Ani škola pro mě nebyla místem, kde bych mohla naplňovat své potřeby. Měla jsem plnit pokyny dospělých, aniž bych znala jejich cíl, a bez ohledu na to, jestli nějaký měly. Na tom, co jsem prožívala, nezáleželo. Nebylo to selhání jedné školy. Školy jsou tak postavené dodnes: docházka je povinná, rozhodují jiní a dítě z nich nemůže odejít.
Potřebovala jsem bezpečí, bydlení, možnost zajistit si živobytí a rozhodovat o svém životě. Bála jsem se však, že pokud vyhledám pomoc institucí, vrátí mě do prostředí, ze kterého jsem odešla, nebo mě umístí do dětského domova.
Byla jsem nezletilá. Moje možnosti rozhodovat o tom, kde budu žít a jak se o sebe postarám, byly omezené. Ochrana, kterou mi měl právní řád poskytovat, pro mě nepředstavovala přijatelnou cestu k životu, který bych mohla bezpečně žít.
Ocitla jsem se na ulici.
Pravidla ale mohla omezovat nejen moje vlastní možnosti. Mohla ovlivňovat také možnosti lidí, kteří by mi chtěli pomoci. Nebylo mi ještě ani patnáct let.
Někdo může namítnout, že do patnácti zbýval jen rok. Pro mě to byl rok na ulici. Bála jsem se o život. Žila jsem venku i v zimě nebo v opuštěných domech. Žebrala jsem nebo hledala zanechané či vyhozené jídlo. Bála jsem se, že mě někdo unese. Mezi dětmi, které neměly kam jít, jsem měla strach z únosů do pohraničí, z nucení k prostituci a z dalších zvěrstev. Některé děti, které jsem tehdy poznala, kradly nebo se prostituovaly. Já jsem se bála i toho.
Do patnáctých narozenin jsem nemohla odložit hlad, zimu ani potřebu bezpečí.
Člověk, který by mi chtěl pomoci tím, že mě zaměstná, by musel počítat s věkovým omezením. Pokud by mě zaměstnal v rozporu s tehdejšími předpisy, mohl se vystavit riziku.[1] Pravidla tak mohla omezovat nejen mou možnost zajistit si živobytí, ale i možnost druhého člověka mi k němu pomoci.
Nevím ani, co by se stalo, kdyby pravidla byla jiná. Nevím, zda bych žila bezpečněji, zda bych našla pomoc nebo jak by můj život vypadal.
Vím však, co jsem tehdy potřebovala. A vím, že jsem neměla možnost svobodně rozhodovat o způsobech, jimiž bych se pokusila své potřeby naplnit.
Je možné, že lidé, kteří tato pravidla vytvářeli, prosazovali nebo dodržovali, byli přesvědčeni, že chrání děti. Je možné, že jim na dětech skutečně záleželo. Ale dobrý úmysl nemění skutečnost, že člověk, jehož života se pravidla týkají, může jejich důsledky prožívat úplně jinak, než jejich tvůrci předpokládali.
A především: proč by přesvědčení jednoho člověka, že ví, co je pro druhého dobré, mělo samo o sobě zakládat oprávnění rozhodovat o jeho životě?
Dnes mám vlastní děti. Když přemýšlím o jejich bezpečí, vztazích, vzdělávání a možnostech rozhodovat o vlastním životě, vracím se také k této zkušenosti.
Nejde jen o mou minulost. Povinná školní docházka dnes bolí mě, mé blízké i lidi, kteří se obracejí na Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Děti, dospělí i rodiny jako celek přicházejí o čas, který by mohli věnovat tomu, co skutečně potřebují. A žijí ve strachu: z hodnocení cizími lidmi, ze sankcí, které mohou následovat, v nejhorším i z toho, že jim dítě odeberou. Nemusejí dítěti nijak ubližovat. Stačí, aby o nich špatně smýšlel někdo, kdo smí rozhodovat o jejich životě.
Nechci, aby moje děti musely nejprve prožít utrpení, které druzí považují za přijatelné, a teprve potom se domáhat nápravy. A nechci totéž ani pro jiné lidi.
Co nám vlastně zaručují práva?
Lidská práva považujeme za jeden z nejdůležitějších prostředků ochrany člověka. Ale práva nejsou přírodní skutečností, kterou jsme pouze objevili, jako déšť nebo střídání dne a noci. Formulujeme je, vykládáme, zakotvujeme v právu a vytváříme instituce, které mají zajišťovat jejich dodržování.
To samo o sobě jejich význam nesnižuje. Znamená to však, že musíme zkoumat také to, kdo je formuluje, jak je vykládá a jakou moc jejich prostřednictvím vykonává.
Samotná existence práv na papíře nezaručuje jejich skutečné naplňování. Člověk může mít práva přiznaná, a přesto nemít možnost je ve svém životě skutečně využívat nebo se domoci jejich ochrany.
Zajímá mě však také možnost, že člověku ubližujeme právě tím, že práva a pravidla dodržujeme.
Právní řád totiž neurčuje pouze to, co je zakázáno. Také přiznává některým lidem a institucím oprávnění rozhodovat o druhých a za určitých podmínek jejich rozhodnutí vynucovat.
Nemluvím o hypotetické budoucnosti, v níž někdo zneužije právo a uzákoní útlak. Mluvím o pravidlech, která platí dnes. Například o tom, že český právní řád současně zaručuje právo na vzdělání a stanovuje povinnou školní docházku.[2]
Proč jsme právo na vzdělání spojili s povinností podřídit se vzdělávacím cílům, které stanovili jiní? A proč má někdo moc jejich naplňování vynucovat i proti vůli člověka, jehož vzdělávání se týká?
Člověk, který odmítá povinnou školní docházku, přece nemusí odmítat vzdělávání.
Stejně tak člověk, který odmítá kontrolu, nemusí odmítat bezpečí. Člověk, který nechce, aby za něj druzí rozhodovali, nemusí odmítat péči. A člověk, který se odmítá podřídit příkazu, nemusí odmítat odpovědnost.
Možná odmítá právě způsob, jakým se někdo jiný rozhodl tyto hodnoty uskutečňovat. Když zaměníme hodnotu za prostředek, kterým ji chceme naplňovat, může být nesouhlas s povinným prostředkem vydáván za nesouhlas se samotnou hodnotou.
A člověk se pak nemusí obhajovat pouze za své jednání. Musí se bránit také před představou, kterou o něm vytvořili ti, kdo mají moc určovat pravidla.
Vzdělání, nebo život?
Lidé se učí po celý život. Učení nezačíná vstupem do školy ani nekončí jejím dokončením. Učíme se při hře, prostřednictvím vztahů, pozorováním, napodobováním, zkoušením různých možností, vlastní činností, řešením problémů i zkušeností s jejich důsledky.
Prostředí, ve kterém žijeme, naše možnosti samozřejmě ovlivňuje. Někdy je rozšiřuje, jindy omezuje. Může nám umožňovat poznávat svět a rozvíjet vlastní schopnosti, ale také nás může izolovat, ochuzovat o zkušenosti nebo nám ubližovat.
To všechno je důvodem zabývat se prostředím, v němž lidé žijí. Není to však samo o sobě důvodem přivlastnit si právo rozhodovat o jejich životě. Můžeme vytvářet příležitosti, sdílet znalosti, poskytovat prostředky, pomáhat lidem navazovat vztahy a zpřístupňovat jim poznání. Ale nabídnout možnost není totéž jako vynutit její využití.
Význam autonomie dnes uznává i vzdělávací politika.
Ministerstvo školství ve svém Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky 2023–2027 označuje podporu sebeřízeného učení, při němž dítě může rozhodovat o tom, co, kdy, jak a s kým se učí, za nutnou součást pohody (wellbeing) a rozvoje kompetencí.[3]
Podívejme se ale, o čem dítě skutečně rozhodovat může.
Školský zákon mu ukládá povinnost řádně docházet do školy, vzdělávat se a plnit pokyny pedagogických pracovníků vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo vnitřním řádem. Rámcové vzdělávací programy vymezují závazné vzdělávací cíle a očekávané výsledky učení. Výsledky vzdělávání podléhají hodnocení.[4]
Revidovaný Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání současně požaduje, aby školy, které podle něj vzdělávají, popsaly postupy umožňující žákům podílet se na organizaci školy, obsahu a realizaci výuky.[5]
Podílet se na rozhodování ale není totéž jako mít možnost rozhodnout.
Dítě může ovlivňovat některé činnosti, postupy a pravidla, aniž by mohlo odmítnout samotnou povinnost účastnit se předepsaného vzdělávání.
To samo o sobě není rozpor v právních předpisech. Právě takové rozdělení rozhodování pravidla umožňují. A právě toto rozdělení moci zpochybňuji.
Děti mohou dostávat více příležitostí rozhodovat, školy mohou jejich návrhy brát vážně a přizpůsobovat jim výuku. Takové možnosti mohou mít pro děti skutečnou hodnotu. O jejich rozsahu však nadále rozhodují jiní.
Možnost vybrat si školu nebo zákonem dovolený způsob plnění povinné školní docházky přece není totéž jako možnost samotnou povinnost odmítnout.
Ani individuální vzdělávání neznamená možnost vystoupit z povinného vzdělávacího rámce. O jeho povolení žádá zákonný zástupce a rozhoduje ředitel školy. Povolit ho smí, jen pokud jsou dány závažné důvody a splněny další zákonné podmínky. Dítě za každé pololetí koná ve své škole zkoušky z příslušného učiva a je z nich hodnoceno. Pokud neprospěje nebo ho nelze hodnotit, ředitel individuální vzdělávání ukončí.[6]
Rodina tedy může za určitých podmínek změnit způsob, jakým dítě povinnost plní. Nemůže však rozhodnout, že samotnou povinnost plnit nebude. A především: ani rozhodnutí rodičů není automaticky rozhodnutím dítěte.
Stejně důležité je rozlišovat mezi účastí a souhlasem.
Dítě se může věnovat určité činnosti, protože ho baví. Může se jí věnovat proto, že mu dává smysl. A může dělat totéž pouze proto, že se chce vyhnout následkům odmítnutí.
Samotná účast ani dosažené výsledky nám neříkají, z jakých důvodů dítě jedná. A ani skutečný zájem o určitou činnost neopravňuje druhého člověka učinit ji povinnou.
Výsledky vzdělávání se sice používají k obhajobě útlaku, ale neospravedlňují ho.
I kdybychom měli přesvědčivé důkazy, že určitá vzdělávací cesta vede v průměru k lepším výsledkům, zůstává otázka, proč bychom měli mít právo ji druhému vnutit.
Samotná účast na předepsaném vzdělávání ani její absence nám ještě neříká, jaké možnosti dítě skutečně má a co prožívá. Dítě může být vystaveno prostředí, které závažně omezuje jeho možnosti učit se a naplňovat své potřeby. Takovým prostředím ale může být také škola. A může jím být i rodina nebo jiná skupina lidí, kteří si přivlastní rozhodování o jeho životě.
Pokud vzdělávací zanedbávání definujeme především jako neplnění předepsaných vzdělávacích cílů, učinili jsme z těchto cílů předem měřítko, podle kterého budeme ostatní posuzovat. Ale právě jejich oprávněnost jsme měli teprve zkoumat.
To, že se člověk může rozhodovat uvnitř prostředí, které si nevybral, ještě neznamená, že může rozhodovat o vlastním životě.
A možnost podílet se na rozhodování o pravidlech sama o sobě neospravedlňuje moc tato pravidla proti jeho vůli vynucovat.
Nejde mi tedy o to, zda dětem poskytujeme dostatečně velký prostor k rozhodování. Ptám se, proč má někdo jiný oprávnění určovat jeho hranice.
Když se potřebami ospravedlňuje moc
Potřebujeme bezpečí, vztahy, možnost učit se, rozvíjet své schopnosti a ovlivňovat vlastní život. Poznání těchto potřeb můžeme využívat dvěma zásadně odlišnými způsoby. Můžeme na jeho základě lépe rozumět druhým a vytvářet podmínky, ve kterých budou mít více možností naplňovat své potřeby. Nebo je můžeme využít k tomu, abychom zdokonalovali prostředí, do kterého je nadále nutíme.
Právě tato druhá možnost mě znepokojuje. Uznáváme potřebu autonomie, zatímco oprávnění určit její hranice nadále přiznáváme jiným.
Dítě může ve škole prožívat radost, najít skutečné přátele a objevovat zajímavé věci. Může ale také prožívat strach, osamělost, bezmoc nebo frustraci. Nevybírá si lidi, s nimiž tráví většinu dne. Nemusí mít možnost věnovat se tomu, co ho zajímá, svobodně si hrát ani dělat věci, které mu dávají smysl. A odejít nemůže, ani když tam být nechce.
To nejsou jen otázky pohodlí. Týkají se možností člověka utvářet svůj vlastní život.
Kompetence přece není oddělená od autonomie, vztahů a schopnosti jednat. Nejde jen o to, zda dítě zvládne splnit úkol, který mu někdo předepsal. Jde také o to, zda dokáže uskutečňovat vlastní záměry, ovlivňovat prostředí, navazovat vztahy, rozhodovat a nést důsledky vlastního jednání.
Lidské potřeby se uskutečňují současně v jednom člověku. Pojmově je můžeme rozlišovat, ale neměli bychom předpokládat, že smíme o jejich naplňování za druhé rozhodovat, jako bychom pouze přesouvali prostředky mezi jednotlivými položkami.
Když někdo stanoví, že dítěti omezíme autonomii ve jménu rozvoje kompetencí, činí rozhodnutí, které ovlivňuje celý jeho život. Kdo určil, která potřeba má ustoupit? A proč právě tento člověk nebo instituce disponuje mocí takové rozhodnutí vynutit?
Může jej činit v dobré víře. Může se opírat o výzkumy a přesvědčivě vysvětlovat zamýšlené přínosy. Ale poznání toho, co lidem prospívá, samo o sobě nezakládá oprávnění rozhodovat za ně. Ani tehdy, když jsme své jednání nazvali péčí, ochranou nebo vzděláváním.
K naplňování potřeb vytváříme nejrůznější prostředky. Rodiny, společenství, školy, organizace, instituce, zákony i pravidla. Mohou nám skutečně pomáhat. Mohou nám umožňovat dělat věci, které bychom sami nedokázali, a poskytovat podporu, kterou potřebujeme.
Ale co když se zachování těchto prostředků začne stávat důležitějším než potřeby lidí, kvůli nimž vznikly? Místo abychom zkoumali, zda zvolený prostředek konkrétnímu člověku skutečně pomáhá, začneme požadovat, aby se mu člověk přizpůsobil. Pokud to odmítne, můžeme jeho nesouhlas chápat jako problém, který je třeba napravit.
Člověk pak nemusí být omezován navzdory svým potřebám, ale právě jejich prostřednictvím.
Potřebuje vzdělání, a proto se musí podřídit předepsanému vzdělávání. Potřebuje bezpečí, a proto nad ním někdo jiný získá kontrolu. Potřebuje péči, a proto o něm rozhodnou druzí. To, co potřebuje k životu, se tak může stávat prostředkem, kterým je omezována jeho možnost vlastní život utvářet.
Pomáhat neznamená rozhodovat za druhého
Odmítnutí nadvlády přitom neznamená lhostejnost k utrpení druhých. Člověk může druhému pomáhat ze solidarity, zajímat se o jeho potřeby, nabízet mu podporu nebo jednat na jeho žádost.
Ale ani dobrý úmysl, soucit nebo přesvědčení, že víme, co druhý potřebuje, nám samy o sobě nedávají oprávnění rozhodovat o jeho životě nebo jednat za něj proti jeho vůli. Ani souhlas druhého nás přitom nezbavuje odpovědnosti za vlastní jednání.
Existují obtížné situace, v nichž člověk nedokáže své potřeby nebo vůli vyjádřit, a někdy nelze s pomocí čekat. Pro ně ale máme měřítka: jednat podle toho, co víme o jeho přáních, zasáhnout co nejméně a jen po nezbytnou dobu. Výjimečná situace ospravedlňuje výjimečný a omezený zásah. Ne obecné oprávnění rozhodovat za druhé proti jejich vůli.
A nezmění se to tím, že tuto moc namísto instituce získá někdo blízký. Nadvláda není výhradně záležitostí státu. Může existovat v rodině, partnerském vztahu, škole, organizaci i mezi lidmi, kteří se hlásí ke svobodě a respektu.
Nejde mi proto o nahrazení rozhodování státu rozhodováním rodičů. Rodičovská svoboda přece sama o sobě nezaručuje svobodu dítěte.
Nechci hledat člověka nebo instituci, kterým bychom mohli takovou moc bezpečně svěřit. Zajímá mě, proč ji vůbec někomu přiznáváme.
Protože můžu
I don’t care, because I can.
Je mi to jedno, protože můžu.
Nemusí to nikdy říct. Ta věta pro mě vystihuje vztah, ve kterém člověk může pokračovat navzdory nesouhlasu a utrpení druhého.
Neznamená nutně, že člověk, který má moc, chce druhému ubližovat. Nemusí být krutý, bezcitný ani přesvědčený o vlastní nadřazenosti. Může se domnívat, že jedná správně. Že chrání, pomáhá, plní svou povinnost nebo odpovědně vykonává svěřenou pravomoc.
Přesto může pokračovat v jednání, o němž ví, že druhému působí utrpení. Protože může.
Druhý člověk může vysvětlovat, prosit, nesouhlasit nebo popisovat, co prožívá. Jeho utrpení však nemusí mít žádný rozhodující vliv na to, co se bude dít dál.
A nemusí to být proto, že by jeho slova nikdo neslyšel. Může být vyslechnut, jeho situace může být posouzena, postup může být v souladu se všemi pravidly. Jenže rozhodnutí stále zůstává v rukou někoho jiného.
Právě možnost pokračovat navzdory nesouhlasu a utrpení druhého člověka mě zajímá.
Nejde pouze o jednotlivce, který se rozhodne této možnosti využít. Jde také o to, že jsme vytvořili vztah, v němž ji vůbec má.
Když je zákon alibi
Václav Havel v Moci bezmocných popisuje, jak se právní řád může stát alibi moci.
Píše o poměrech normalizačního Československa, v nichž mohl být život člověka zničen, přestože jednotliví účastníci řízení formálně dodržovali stanovené postupy.
Čili: všichni mají alibi: dodrželi zákon.[7]
Václav Havel, Moc bezmocných
Mě však nezajímá pouze tento historický příklad. Zajímá mě samotný mechanismus.
Pravidla mohou nejen omezovat moc, ale také ji vytvářet, umožňovat její výkon a poskytovat mu zdánlivé morální ospravedlnění.
Nadvláda nemusí začínat násilím. Může existovat už tehdy, když má někdo moc rozhodovat o druhém člověku a prosadit své rozhodnutí i proti jeho vůli.
Nemusí mu osobně vyhrožovat ani ho sám trestat. Jeho rozhodnutí mohou vynucovat jiní lidé nebo instituce. Člověk se pak může podřídit už proto, že ví, jaké následky by mělo odmítnutí.
Moc nad ním však existuje, i když se nepodřídí nebo o možných následcích neví.
Některé konflikty mezi lidmi nevznikají proto, že by si navzájem ubližovali nebo že by jejich potřeby byly neslučitelné. Vznikají až tím, že někdo získá moc přikazovat druhým, jak mají jednat, a trestat je, pokud neposlechnou.
A pokud konflikt vznikl až tím, že jsme člověku něco přikázali nebo zakázali, nemůžeme jeho odpor považovat za důkaz, že bylo nutné jej donutit.
Ne každé omezení je útlak: lidé si mohou ubližovat a druhé je někdy potřeba chránit. Takový zásah ale míří na konkrétní újmu a na toho, kdo ji způsobuje. Proč tedy z potřeby chránit vyvozujeme oprávnění předepisovat způsob života všem ostatním, i když nikomu neubližují?
Člověk se ocitá v situaci, kdy musí vysvětlovat, proč chce rozhodovat o vlastním životě. Ten, kdo mu v tom může zabránit, se naproti tomu může opřít o pravomoc, kterou už má.
Nemusí obhájit, proč mu byla vůbec přiznána, aby ji mohl vykonávat. A právě to zpochybňuji. Nejen způsob, jakým někdo svou moc vykonává, ale především to, že jsme mu vůbec přiznali oprávnění rozhodovat o životě druhého člověka proti jeho vůli.
To, že nějaké pravidlo existuje, ještě neznamená, že je správné. Ani dobrý úmysl, odborné znalosti nebo přesvědčení většiny samy o sobě neospravedlňují jeho vynucování.
A pokud moc, kterou jsme někomu přiznali, člověku skutečně ubližuje, její zákonnost sama o sobě neospravedlňuje jednání toho, kdo ji vykonává.
Lidé už dnes trpí, protože platná pravidla umožňují nadvládu a nerovnoměrné rozložení moci. Vysvětlovat proto nemusí ten, kdo se ptá proč, ale ten, kdo takové uspořádání udržuje. Hotový návrh společnosti bez nadvlády nemám. Nepotřebuji ho ale k tomu, abych se ptala, proč bychom směli ubližovat druhým tím, že jim vnucujeme své představy o jejich dobru. Ubližují přitom nejen ti, kdo pravidla tvoří, ale i ti, kdo je vykonávají.
Když poslušnost ubližuje
Lidé, kteří vykonávají rozhodnutí druhých nebo dodržují pravidla, mohou být přesvědčeni, že za jejich obsah a důsledky nenesou odpovědnost.
Nerozhodli o nich. Pouze dělají svou práci. Jenže mezi dodržováním pravidla a důsledky vlastního jednání nelze vždy vést tak jasnou hranici.
Člověk může jednat podle předpisu, a přesto vidět, že druhému ubližuje.
Může vědět, že se druhý bojí, že trpí nebo že ztrácí možnost rozhodovat o podstatných věcech svého života.
A přesto pokračovat.
Někdy proto, že s pravidlem souhlasí. Jindy proto, že se bojí následků jeho porušení.
Člověk se však může na takovém uspořádání podílet také právě proto, že chce druhým pomoci. Založí školu, ve které mohou děti zažívat více přijetí, bezpečí a možností rozhodovat. Nebo pracuje v pedagogicko-psychologické poradně a poskytuje vyjádření, které rodina potřebuje k žádosti o individuální vzdělávání.[6]
Taková pomoc může konkrétním lidem skutečně rozšířit možnosti a zmírnit jejich utrpení. Současně se však uskutečňuje uvnitř uspořádání, v němž dítě musí plnit vzdělávací povinnost a možnost vzdělávat se jinak podléhá rozhodování druhých. Člověk může pomáhat druhým překonávat omezení a zároveň se podílet na postupech, které tato omezení zachovávají. Nemusí s nimi souhlasit. Může právě jejich prostřednictvím zpřístupňovat cestu, která by jinak byla nedostupná.
Nemůže přitom pouhým založením jiné školy nebo podporou jiné vzdělávací cesty zrušit závaznost pravidel pro lidi, kterým pomáhá. I při hledání alternativ musí počítat s tím, co tato pravidla umožňují, vyžadují a vynucují. Odchod z instituce není odchodem z jejich působnosti.
To neznehodnocuje pomoc, kterou poskytuje. Ukazuje to však, že ani skutečná prospěšnost našeho jednání sama neřeší otázku oprávnění, na němž je celé uspořádání založeno. Proč má člověk potřebovat něčí povolení k možnosti, kterou mu pomáháme získat?
Je důležité rozlišovat, proč se lidé na takovém uspořádání podílejí a jaké možnosti v něm mají.
Člověk může být sám závislý na příjmu, postavení, vztazích nebo bezpečí, které mu jeho účast v určitém uspořádání poskytuje. Odmítnutí spolupráce pro něj může mít závažné následky.
Nechci z takového člověka automaticky dělat viníka všeho, co se v daném uspořádání děje. A nechci po něm požadovat hrdinství, které by ho připravilo o možnost postarat se o sebe a své blízké. Nechci společnost, jejíž schopnost neubližovat závisí na tom, zda se najde dostatek lidí ochotných k osobním obětem. Odpovědnost za vlastní jednání je důležitá. Nemůže však sloužit jako omluva pro vytváření a udržování podmínek, které lidi stavějí proti sobě.
Přesto zůstává otázka, co děláme s vědomím, že naše jednání druhému ubližuje.
Pravidlo může vysvětlovat, proč jednáme určitým způsobem. Samo o sobě však nemůže vyřešit otázku, zda je naše jednání správné. A právě v tom vidím jeden z nejnebezpečnějších účinků moci, která se opírá o pravidla. Může nám umožnit přestat vnímat druhého člověka jako člověka, jehož utrpení vyžaduje naši pozornost, a začít ho vnímat především jako někoho, vůči komu máme splnit předepsaný postup.
Můžete se přece bránit
Člověk, kterému pravidla ubližují, často slyší, že má možnosti obrany.
Může podat stížnost. Odvolat se. Obrátit se na soud. Hledat informace, shromažďovat důkazy, organizovat se s dalšími lidmi nebo usilovat o změnu pravidel.
Některé z těchto možností mohou být skutečně důležité. Mohou člověku pomoci a někdy mohou vést také ke změně jeho situace.
Ale jejich existence neznamená, že je člověk může využít bez dalších ztrát.
Obrana vyžaduje čas, znalosti, energii, peníze, vztahy a někdy také odvahu riskovat vlastní bezpečí nebo živobytí.
A právě člověk, kterému je ubližováno, může mít těchto zdrojů nejméně.
Musí pak nejen snášet důsledky rozhodnutí, která nemohl ovlivnit, ale také nést náklady pokusů tato rozhodnutí změnit.
Jeho utrpení se stává problémem, který musí sám dostatečně srozumitelně popsat, doložit a předložit lidem nebo institucím oprávněným o něm rozhodovat.
Může uspět. Nemusí. A i když uspěje, nikdo mu nemusí vrátit čas, vztahy nebo možnosti, o které mezitím přišel.
Úspěšně vyřešená stížnost může být dokladem fungující ochrany. Nemusí však znamenat, že se změnily podmínky, které újmu umožnily. Můžeme napravovat jednotlivá bezpráví a současně zachovávat uspořádání, ve kterém znovu vznikají.
Možnost bránit se není totéž jako možnost nebýt vystaven jednání, proti němuž se člověk musí bránit.
A právo požádat někoho, aby přestal rozhodovat o mém životě, není totéž jako oprávnění rozhodovat o vlastním životě.
Nabízet lidem možnosti obrany může být důležité. Ale neměli bychom tím přesouvat odpovědnost za důsledky mocenského uspořádání především na ty, kteří jimi trpí.
Dokud se nás to netýká
Václav Havel v Moci bezmocných popisuje samopohyb systému, který lidé svým jednáním udržují, přestože nemusí souhlasit s jeho důsledky. Dokonce ani ti, kteří stojí vysoko v mocenském uspořádání, nemusí být schopni jednat podle vlastní vůle.[8]
I oni totiž mohou odmítnutím své role ohrozit příjem, postavení, vztahy nebo své místo mezi ostatními, přestože sami mají nad druhými značnou moc.
Dlouho jsem samopohyb ztotožňovala především se státem. Dnes si uvědomuji, že stát může být jen jednou z jeho součástí a jedním z prostředků jeho udržování. Samopohyb totiž nemusí záviset na tom, že jej někdo vědomě řídí nebo že si všichni přejí jeho pokračování. Může se uskutečňovat prostřednictvím našeho každodenního jednání, vztahů, potřeb a hodnot.
Lidé mohou udržovat uspořádání, se kterým nesouhlasí, právě proto, že v něm potřebují žít. Že potřebují práci, bezpečí, vztahy a možnost postarat se o sebe a své blízké.
To neznamená, že všichni mají stejnou moc, stejné možnosti odmítnout nebo stejnou odpovědnost.
A právě zde se vracím také k sobě. Co dělám každý den, protože je to obvyklé, legální nebo společensky očekávané? Co považuji za neškodné, aniž bych se zajímala o důsledky? Kde se podílím na jednání, které někomu jinému ubližuje?
Nepřemýšlím o tom všem pouze jako o něčem, co se mi stalo v dětství. Týká se to také mého současného života. Mých vztahů, zkušeností s rozhodováním druhých lidí i mého vlastního jednání.
I moje potřeby, hodnoty a jednání mohou být součástí uspořádání, které omezuje moje možnosti rozhodovat o sobě. A i já musím žít s důsledky toho, že potřebuji vztahy, bezpečí a prostředky k životu.
Když se rozhodnu nepřispívat svým časem a prací k uspořádání, které zpochybňuji, nevznikne tím samo od sebe místo, kde mohu své schopnosti uplatnit jinak. Mohu odmítnout určitou spoluúčast, a přitom ztrácet možnosti pomáhat, spolupracovat a někam patřit. Moje potřeba vztahů, smysluplné činnosti a prostředků k životu tím nezmizí.
Vně konkrétní instituce mohou existovat jiné vztahy a možnosti pomoci. To však ještě neznamená, že je mi dostupný způsob života, v němž mohu jednat podle svého svědomí, aniž bych znovu narážela na uspořádání, z něhož jsem se snažila vystoupit. Odmítnutí spoluúčasti není samo o sobě cestou ke svobodě. Může vést k izolaci a vnitřnímu exilu: zůstávám součástí společnosti, ale nenacházím v ní místo pro to, co chci dělat a čemu mohu dát svůj souhlas.
Právě tuto bolest znám a prožívám nyní. Chci pomáhat a současně nechci svou pomocí udržovat vztahy, které zpochybňuji. Nemám jednoduše kam přejít.
Dnes mám děti. A zejména ve vztahu ke své dceři si stále znovu uvědomuji, jak snadno může člověk, který má více možností rozhodovat, zaměnit vlastní představu o tom, co druhý potřebuje, za jeho skutečné potřeby.
Ani já nejsem mimo vztahy, v nichž někdo disponuje větší mocí než druhý. Ani já nemohu vědět, že svým jednáním nikdy nikoho neomezuji nebo mu neubližuji.
Mohu se ale zajímat o to, co druzí prožívají, a brát jejich zkušenost vážně.
Vlastní zkušenost však nemusí být podmínkou zájmu o druhého. Jeho utrpení mohu brát vážně i tam, kde se moje zkušenost s jeho zkušeností neshoduje.
Soucit pro mě znamená brát utrpení druhého vážně a reagovat zájmem, i když se mě samotné netýká a nijak mě neohrožuje. Neznamená to, že musím vědět, jak druhému pomoci. Že jsem povinna převzít odpovědnost za jeho život nebo že se musím vystavit riziku, které nejsem schopna nést. A už vůbec to neznamená, že za něj smím rozhodovat.
Proč píšu
Na mě už přišla řada. Nejen v dětství a rodičovství. Přichází i nyní, v podobě důsledků, se kterými žiji. V bolesti z omezených možností rozhodovat o sobě i z toho, jak obtížné je pomáhat a spolupracovat, aniž bych svou prací přispívala k udržování vztahů, které zpochybňuji. V izolaci a vnitřním exilu, k nimž může vést odmítnutí takové spoluúčasti.
Píšu, abych tuto bolest vyjádřila. A abych co nejpřesněji popsala principy, mechanismy a důsledky nadvlády. Radikálně v tom smyslu, že chci jít k jejich kořenům: k samotnému oprávnění rozhodovat o životě druhého proti jeho vůli. K tomu, jak se taková moc uskutečňuje prostřednictvím pravidel, péče a pomoci a jak se může udržovat i naší snahou dělat něco dobrého.
Nechci laskavější nadvládu.
Nechci, aby svoboda závisela na dobré vůli toho, kdo má moc ji omezit.
Nejde mi o to, aby lidé neustále bděli nad tím, zda někomu neubližují, ani aby se museli zapojovat do osvěty a prosazovat změny. Takové úsilí stojí to nejcennější, co máme: čas. Věnujeme ho obraně proti útlaku místo svým dalším potřebám a poznávání vlastních možností. Chci, aby nic z toho nebylo nutné. Abychom žili ve společnosti, kde nikdo nemá moc nutit druhé a jednat za ně.
Chci své hodnoty žít s druhými. Pomáhat, pracovat, vytvářet vztahy a podílet se na společném životě. Odmítnutím nadvlády tyto potřeby neztrácím. Právě proto mě bolí, když pro jejich naplňování nenacházím možnosti, kterým mohu dát svůj souhlas.
Píšu také proto, že bych tímto textem chtěla oslovit nové lidi. Lidi, s nimiž bych mohla sdílet zkušenosti, přemýšlet a třeba i něco společně dělat. I lidi, kteří se mnou nesouhlasí, mají jiné zkušenosti a vidí věci jinak. Přála bych si, aby z tohoto textu mohl vzniknout kontakt a z kontaktu možnost spolupráce, ve které si nemusíme přivlastňovat životy druhých.
Nejde o spor nad definicí práv. Jde o člověka, který může mít na papíře všechna práva, a přesto prožívat bolest, již ostatní považují za přijatelnou součást fungování společnosti.
A o druhého člověka, který má možnost se o tuto bolest zajímat — ještě než ji začne prožívat sám.
Kontakt: Pokud vás text oslovil a chcete mi napsat nebo navázat spolupráci: rerichova@proton.me.
Prameny a poznámky
Právní a kurikulární údaje ověřeny k 26. říjnu 2026.
[1] Zákoník práce č. 65/1965 Sb., § 11, v dobovém úplném znění vyhlášeném pod č. 126/1994 Sb.: obecná pracovněprávní způsobilost vznikala dosažením 15 let a den nástupu do práce nesměl předcházet ukončení povinné školní docházky. Zvláštní výjimka od 14 let se vztahovala na osoby, které ukončily povinnou školní docházku v tehdejší pomocné škole (§ 11 odst. 2). Zákon ČNR č. 9/1991 Sb., §§ 8–9, umožňoval kontrolovat předpisy o vzniku zaměstnání a pracovních podmínkách a ukládat zaměstnavatelům pokuty za zaviněné porušení příslušných povinností. Jde o právní riziko zaměstnání v rozporu s předpisy, nikoli o tvrzení, že jakákoli pomoc dítěti byla zakázána nebo že byl v autorčině případě někdo skutečně postižen.
[2] Listina základních práv a svobod, čl. 33 odst. 1; školský zákon č. 561/2004 Sb., § 36. Listina spojuje právo na vzdělání s povinnou školní docházkou po dobu stanovenou zákonem.
[3] MŠMT, Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky 2023–2027, s. 35, „Strategické kroky MŠMT“, bod 10. Jde o strategický záměr podpory sebeřízeného učení, nikoli o samostatné právní oprávnění dítěte odmítnout povinnou školní docházku.
[4] Školský zákon č. 561/2004 Sb., zejména §§ 3–5, § 22 odst. 1 a § 51; znění účinné od 1. září 2026. Rámcový vzdělávací program je závazným podkladem pro školní vzdělávací program.
[5] Revidovaný RVP ZV, oddíl 3.1.1, požadavky závazné pro ŠVP. Zavádění je postupné: podle harmonogramu MŠMT zveřejněného v březnu 2026 mají všechny základní školy povinně zahájit vzdělávání podle revidovaného RVP nejméně v 1. a 6. ročníku od 1. září 2028; ve všech ročnících od září 2032.
[6] Školský zákon č. 561/2004 Sb., § 41, zejména odst. 1–3, 5 a 8. K žádosti se přikládá vyjádření školského poradenského zařízení; zákon je neoznačuje jako povinné souhlasné doporučení. O povolení rozhoduje ředitel školy. Pedagogicko-psychologická poradna je jedním z typů školských poradenských zařízení.
[7] Václav Havel, Moc bezmocných, 1978, část XVII. Citovaná pasáž pojednává o právním řádu jako alibi a o formální procesní korektnosti; není tvrzením, že režim veškeré své právo skutečně dodržoval. Přenesení otázky na současné vztahy moci je úvahou autorky tohoto článku.
[8] Tamtéž, zejména části IV–VI. Následující rozvedení o každodenním jednání, potřebách a vlastní zkušenosti je autorčinou úvahou navazující na Havlův popis.
