Unschooling, sebeřízené vzdělávání, permakultura aneb Jak se žije na květnici

 

Blog

Být normální je na hovno

Kniha Jonathana Mooneyho [1] s tímto překladem názvu originálu Normal Sucks; How to Live, Learn, and Thrive, Outside the Lines, se mi dostala do

Potrat

Přišli jsme o děťátko. Bylo mu osm týdnů. Šest týdnů radosti ukončila bolest podbřišku trvající dva dny a stupňující se krvácení. Protože se o

Poslušnost a vina

Když se v dětství vůči mně dospělí dopouštěli agrese [1], bránila jsem se. Jenže vždycky se našel někdo, kdo na mou obranu reagoval slovy:

Kdo jsem

Jsem školní přeživší, máma tří dětí. Učím se praktikovat svobodu. Netlačit řeku, když teče sama. Zkouším tu zaznamenat „podstatnosti“ svého života. Publikovat bez toho, abych „guruovala“. Výzva. Nemám totiž sama ráda nevyžádané rady. Nadto tu sdílím jen střípky nepřenosných zkušeností. Učím se nejlíp příběhy. Možná doufám, že třeba ty mé příběhy, budou podobné, jako ty vaše. Pocit sounáležitosti mě naplňuje. I proto natáčím pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem.

Nechte mi tu vzkaz nebo mi napište, máte-li chuť.

Když jsem před mnoha lety objevila termíny sebeřízení, sebeřízené vzdělávání, cítila jsem příval pocitu sounáležitosti s lidmi, kteří, jako já, považují sebeřízení za chování podmiňující svobodu člověka. Někam patřím, říkala jsem si tehdy.

Propadla jsem osvětě v oblasti vzdělávání. A politice v téže oblasti.

Ty doby jsou naštěstí pryč. Namísto obvinění světa lidí z nekonečné zabedněnosti, touhy měnit je, vyjádřit se a vykřičet svá traumata dětství, mám chuť se propojovat s lidmi, propojovat lidi nebo pro to vytvářet příležitosti.

Spoluzaložila jsem Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Mým cílem je soucitná společnost vnímající potřeby lidí. Včetně dětí. Protože i děti jsou lidé.

 

Kdo jsem

Jsem školní přeživší, máma  tří dětí. Učím se praktikovat svobodu. Netlačit řeku, když teče sama. Zkouším tu zaznamenat „podstatnosti“ svého života. Publikovat bez toho, abych „guruovala“. Výzva. Nemám totiž sama ráda nevyžádané rady. Nadto tu sdílím jen střípky nepřenosných zkušeností. Učím se totiž nejlíp příběhy. Možná doufám, že třeba ty mé příběhy, budou podobné, jako ty vaše. Pocit sounáležitosti mě totiž naplňuje.

Když jsem před mnoha lety objevila termíny sebeřízení, sebeřízené vzdělávání, cítila jsem příval pocitu sounáležitosti s lidmi, kteří, jako já, považují sebeřízení za chování podmiňující svobodu člověka. Někam patřím, říkala jsem si tehdy.

Propadla jsem osvětě v oblasti vzdělávání. A politice v téže oblasti.

Ty doby jsou naštěstí pryč. Namísto obvinění světa lidí, touhy měnit je, vyjádřit se a vykřičet svá traumata dětství, mám chuť se propojovat s lidmi a propojovat lidi nebo pro to vytvářet příležitosti.

Spoluzaložila jsem Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Mým cílem je soucitná společnost vnímající potřeby lidí. Včetně dětí. Protože i děti jsou lidé.

Blog

Být normální je na hovno

Kniha Jonathana Mooneyho [1] s tímto překladem názvu originálu Normal Sucks; How to Live, Learn, and Thrive, Outside the Lines,

Potrat

Přišli jsme o děťátko. Bylo mu osm týdnů. Šest týdnů radosti ukončila bolest podbřišku trvající dva dny a stupňující se

Poslušnost a vina

Když se v dětství vůči mně dospělí dopouštěli agrese [1], bránila jsem se. Jenže vždycky se našel někdo, kdo na