Internet a sociální média jsou dnes místy, kde se sdílí prakticky vše – od každodenních momentů až po životní milníky. Mnozí to považují za přirozenou součást moderního rodičovství, prostředek, jak se spojit s ostatními rodiči a nebo za příležitost, jak propagovat své projekty. Tato kultura sdílení se nezadržitelně rozšířila i do světa soukromí dětí. Zatímco respektuji rozhodnutí těch, kteří se rozhodli sdílet o svých dětech online, já se rozhodla jít vlastní cestou.

Identity, životní příběhy dětí a jejich cesty k dospělosti jsou pro mě drahocenné a osobní. Právě proto je nesdílím na internetu. Učím se nevystavovat děti riziku ztráty identity, nepoužívat jejich dětství jako prostředek k propagaci svých názorů nebo projektů. Nechci zkrátka nic prodávat na úkor jejich soukromí. Soukromí mého dítěte není na prodej.

Jsem si plně vědoma, že tímto rozhodnutím se mohu vyloučit z některých sociálních interakcí a z efektivního marketingu – obrázky a videa z dětství dnes vzbuzují silný zájem a jsou oblíbeným marketingovým nástrojem. Avšak pro mě je důležitější pokusit se o soukromí. Proč?

Dokážete si představit svět, kde je mnohý okamžik vašeho dětství nebo dospělého života dokumentován, analyzován, volně interpretován a zveřejněn na internetu, aniž byste o tom věděli nebo souhlasili? Jak paradoxní, že se také tímto způsobem šíří osvěta v oblasti sebeřízení, duševního zdraví a respektu vůči dětem.

Můžete namítat, že jste dětem řekli, že o nich sdílíte na sociálních sítích. Můžete argumentovat tím, že vám k tomu dokonce udělily souhlas. Ano, děti mohou souhlasit s tím, co navrhnu, zvláště pokud jim vysvětlím, že tím dělají dobré skutky. Ale co si děti opravdu vybírají, když jim jsou dospělými nabídnuty možnosti? Slyšela jsem příběhy ze škol, kde si prý děti odhlasovaly zákaz používání technologií nebo konec servírování sladkých obědů ve školní jídelně. Ale je to opravdu jejich vědomé rozhodnutí, nebo jsou ovlivněny dospělými ze svého okolí?

Respekt k dětem pro mě znamená respektovat mimo jiné i jejich limity. Nejsou to malí dospělí, jsou celou svou existencí závislí na nás, dospělých, a nemají často dostatek zkušeností ani dovedností k předvídání důsledků svých rozhodnutí. Obsah na internetu může přetrvat, i když se později rozhodneme smazat obsah.

Formování digitální identity dětí a ovlivňování vývoje identity.

Digitální identita je jako mozaika. Jedná se o souhrn všech digitálních stop a informací, které zanecháváme online. Tato identita může zahrnovat různé informace, například jméno, fotky, místa, která jste navštívili, vaše zájmy, názory a další informace, které sdílíte na internetu.

Mnozí rodiče začínají vytvářet digitální identitu svých dětí daleko dříve, než si děti samy začnou uvědomovat, jaký smysl chtějí dát své existenci a osobnosti, jakou stopu chtějí na internetu zanechat​. Když rodiče sdílí informace o svých dětech na internetu, vytvářejí tím obraz, který může ovlivnit, jak je jejich dítě vnímáno nejen ve virtuálním světě. A ještě než mají děti možnost vyjádřit se a vytvořit si vlastní digitální identitu.

Jaké jsou důsledky sdílení soukromých informací dětí na internetu?

Dospívající, kteří zjistí, že jejich rodiče sdíleli detaily z jejich dětství a soukromí na internetu, mohou prožívat různé pocity, jako je pocit zrady, zahanbení nebo zlost. Tyto pocity mohou mít vážné důsledky pro jejich vzájemný vztah s rodiči, včetně ztráty důvěry, napětí nebo odcizení.

Důsledky pro psychiku dítěte mohou být hluboké. Dítě se může cítit jako objekt, nikoli subjekt svého života. Může být ovlivněno jeho sebevědomí a vývoj smyslu pro sebe sama​. To může vést k problémům s identitou a může se u něj vyvinout úzkost, deprese nebo jiné duševní zdravotní problémy.

Mladí lidé jsou obzvlášť zranitelní v období dospívání, kdy, mnohdy dramaticky, budují svou novou identitu dospělého. Začínají experimentovat se svou vlastní prezentací, včetně té na sociálních sítích. Pokud rodiče vytvoří online identitu pro své dítě a důsledkem bude konkrétní vnímání osobnosti dítěte ostatními, může to ovlivnit jeho pocity individuality, nezávislosti​ a sebeúcty.

Sdílení soukromých informací na internetu může také ovlivnit sociální vazby dítěte. Může se cítit nepohodlně v interakcích se svými vrstevníky, pokud ví, že tyto informace jsou veřejně dostupné. Může se obávat posměchu nebo odsudků ze strany ostatních a související kyberšikany. Dítě bude jednou dospělým, který třeba bude spolupracovat s ostatními, ucházet se o pracovní pozici nebo studijní místo.

Pokud jde o soukromí, děti se mohou cítit bezmocné, protože nemají kontrolu nad informacemi o sobě, které jsou veřejně dostupné. To může mít dlouhodobé důsledky pro jejich ochotu sdílet a důvěřovat ostatním.

Děti se umí postavit za svou potřebu soukromí.

Existuje několik příkladů, které ilustrují důsledky tohoto chování. Například děti některých populárních Family Life Bloggerů a YouTuberů ve světě se veřejně postavily proti sdílení svých životů online. To vedlo k veřejným debatám o soukromí dětí a etice sdílení obsahu o dětech na sociálních médiích.

V roce 2019 se skupina francouzských teenagerů rozhodla podat žalobu na své rodiče za porušení svého soukromí na sociálních sítích. Tento případ byl jedním z prvních svého druhu a ukazuje na rostoucí uvědomění si práv na soukromí dětí.

Všechny tyto příklady poukazují na potřebu, aby rodiče respektovali soukromí svých dětí a vedli s nimi otevřené a čestné diskuze.

Na tomto místě chci zdůraznit, že neodsuzuji rodiče, kteří sdílí o svých dětech online. Mám pochopení pro potřeby rodičů být uznán jako dobrý rodič, být rozpoznáván ve své komunitě, mít vliv a možnost sebepropagace. Cílem tohoto článku není šíření negativity, kritiky, pocitů viny a strachu. Nabízím pohled a možnosti, kudy je také možné vydat se s dětmi na cestu kyberprostorem. V úvahách vycházím ze svých vlastních prožitků z období dospívání a především z rozhovorů v rámci terapeutických setkání s dospívajícími lidmi. Nabídka je to dobrovolná, je pochopitelně na vás, jak se rozhodnete sdílet se světem.

Propagace a sdílení bez obnažování soukromí dětí. Někdo musí být první.

Vzdát se sharentingu* je prvním krokem. Dalšími jsou osvěta v oblastech soukromí, osobního vlastnictví a vytrvalost ve sdílení a v propagaci bez zaměření na soukromí dětí. To bezpochyby přináší nové výzvy jako hledání rozmanitých způsobů naplnění potřeb uznání a kontaktu s lidmi. Pokročilejším sociálním hackingem je sdílení a propagace jinými marketingovými způsoby a kanály.

Věřím, že děti se učí napodobováním, a nechci je učit, že jejich soukromí není hodno úcty, že žít ve světě sociálního marketingu je normou. Ráda bych je naučila jiným hodnotám, než tomu, že identita a soukromí jsou bezcenným vlastnictvím, které nabývá na hodnotě teprve s přibývajícími lajky a seberealizací rodičů.

Místo toho si přeji, aby se ode mě dozvěděly, proč je pro mezilidské vztahy a společnost důležité trpělivě čekat na informovaný souhlas. Aby se učily o kultuře založené na vědomém souhlasu, tedy na konsensu. To je pro mě skutečný projev respektu k jejich důstojnosti.

Jak to máte vy? Praktikujete „sharenting“? Pokud ne, jak jinak komunikujete o své rodině?

Jak propagujete své sociální projekty?

Je pro vás důležitá konsensuální kultura?

Sdílí vaši rodiče vaše soukromí? Jak se v tom cítíte?

* z anglického share – sdílení a parenting – rodičovství