Když někdo poruší pravidla, ozve se: tím ohrožuješ nás ostatní. Ta obava je pochopitelná. Může však vést k zaměňování podmíněných výsad se svobodou a poslušnosti se zodpovědností.
Výrok, který slýchám
Variace na tyto námitky slýchám tak často, že jsem je shrnula do jedné:
„Není správné, když někdo nedodržuje stanovená nařízení. Tím na sebe i ostatní upozorní a ohrozí svobodu těch, kteří ji v systému alespoň do jisté míry mají. Domácí školáci i všechny svobodné školy mohou být ohroženi, když jeden ředitel nedodrží předpisy a přijde se na to. To je nezodpovědné.“
Obava ze zhoršení podmínek může být oprávněná. Jenže když úřad na jednání jednoho člověka odpoví tím, že omezí ostatní, je to jeho rozhodnutí. Podnět a rozhodnutí použít moc jsou dvě různé věci.
Neptám se tedy, jestli je ta obava skutečná. Ptám se, co tu vlastně chráníme a kdo za co odpovídá.
Svoboda za cizích podmínek
Svobodou tu myslím prostředí a vztahy, ve kterých může člověk naplňovat své tělesné, duševní a společenské potřeby bez donucení a ovládání.
Zajímá mě rozdíl mezi možností rozhodovat o sobě a prostorem, který smím využívat, jen když splním podmínky toho, jehož moc nade mnou nezávisí na mém souhlasu.
Podívejme se, co výrok chrání. Individuální vzdělávání povoluje ředitel školy, do které je dítě zapsané. [4, § 41] Školu, ve které děti plní povinnou docházku, musí úřad zapsat do rejstříku škol. Obojí se řídí zákonem, ředitel ani úřad nerozhodují libovolně. Podmínky ale stanovil a může měnit někdo jiný než rodiny a děti, kterých se týkají.
Nemáme tedy odpověď na otázku, co ho opravňuje rozhodovat o životních podmínkách ostatních. Tady moje otázka začíná.
Rodiny mohou v individuálním vzdělávání nebo ve zvolené škole získat nějaký prostor pro vlastní rozhodování. Obava z jeho ztráty pak může vést k požadavku, aby ostatní nevyčnívali.
Proč poslušní hlídají poslušné
Václav Havel v eseji Moc bezmocných (1978) popisuje zelináře, který vystaví ve výloze mezi cibulí a mrkví heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Obsah hesla je mu lhostejný. Vystaví ho, protože se to dělá a protože by jinak mohl mít potíže. [1, část III]
Heslo podle Havla ve skutečnosti říká: jsem poslušný, je na mě spolehnutí, nechte mě v klidu žít. Zelinář tím ale moc jen neposlouchá, on ji spoluvytváří. Každý, kdo heslo vystaví, potvrzuje ostatním, že tak se to dělá. A každý, kdo ho nevystaví, tu samozřejmost narušuje.
Ve výtce „ohrozíš nás“ rozpoznávám podobný vztah. Ze strachu o vlastní možnosti mohou lidé požadovat poslušnost od druhých, a část dohledu tak vykonávají sami. O tom, k čemu mi Havel slouží dnes, píšu v článku K čemu mi slouží Václav Havel? [3]
Poslušnost není zodpovědnost
Svědomité splnění uloženého úkolu samo o sobě nedokládá zodpovědnost. Dokládá, že člověk splnil zadání. Abychom mohli posoudit jeho zodpovědnost, potřebujeme vědět také, co udělal, koho tím zasáhl a jaké měl možnosti jednat jinak.
Poslušnost přitom nemusí vycházet jen ze strachu. Pozdější výklady Milgramových pokusů s poslušností zdůrazňují, že lidé následují toho, kdo přikazuje, i proto, že se ztotožní s jeho cílem a věří, že slouží dobré věci. [2] Požadavek poslušnosti tak může vycházet z upřímné snahy chránit ostatní. Dobrá vůle ale sama nezdůvodňuje, co po druhých smíme požadovat.
Vraťme se k řediteli. Z porušení předpisu samotného nepoznáme, jestli jednal odpovědně. Potřebovali bychom vědět, co udělal, koho tím zasáhl a jak respektoval rozhodování ostatních.
Stejně musíme posoudit úřad, který ukládá trest. Kdo trest přičítá jen řediteli, odpovědnost toho, kdo trestá, spíš zakrývá. Odpovědnost jednoho neruší odpovědnost druhého a odvolání na předpis nestačí ani jednomu.
Tři otázky
Když příště uslyšíme „nevyčnívej, ohrozíš nás“, můžeme si položit tři otázky:
- Kdo pravidlo stanovuje a čím zdůvodňuje, že ho smí vynucovat?
- Co se stane tomu, kdo ho odmítne, a kdo ponese náklady?
- Za co odpovídá ten, kdo pravidlo plní nebo porušuje, a za co ten, kdo trestá?
Odpovědi nemusí vést k neposlušnosti. Někdo se podřídí, protože si nadále přeje podmíněné výsady nebo si následky odmítnutí nemůže dovolit. Jeho podřízení ale samo o sobě neznamená souhlas ani nedokazuje, že moc je oprávněná. A strach o vlastní prostor ještě neopravňuje požadovat poslušnost od druhých.
Prameny a poznámky
Ověřeno 29. října 2026.
[1] Václav Havel: Moc bezmocných. Říjen 1978. Plné znění na webu Scriptum. Část III: zelinář a heslo ve výloze. Otevřít zdroj
[2] S. Alexander Haslam, Stephen D. Reicher, Megan E. Birney: Nothing by Mere Authority: Evidence that in an Experimental Analogue of the Milgram Paradigm Participants are Motivated not by Orders but by Appeals to Science. Journal of Social Issues, 2014. K pokračování vedly častěji výzvy odkazující na vědecký cíl než výzvy znějící jako rozkaz. Otevřít zdroj
[3] Michaela Řeřichová: K čemu mi slouží Václav Havel? 28. 10. 2026. Navazující autorský článek. Otevřít zdroj
[4] Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon. § 41: povolení individuálního vzdělávání ředitelem školy. Otevřít zdroj
