Když mám dojem blízkosti
Václav Havel by letos oslavil devadesáté narozeniny. Přála bych si dát mu dárek.
Když ho čtu, mám někdy dojem, že se v něm vidím. Je to obraz blízkosti, kterou při čtení zakouším. V těch chvílích mi připadá, že nejde nemilovat. Chtěla bych se setkat. Mluvit s ním, ptát se a poslouchat odpověď, kterou neznám.
Právě na slově „dojem“ ale záleží.
To, co při čtení prožívám, je skutečné. Samo mi to však nezaručuje, že rozumím člověku, jehož slova čtu. Mohu v nich nacházet také vlastní bolest, zkušenost a přání. Mohu si přát jeho souhlas tak silně, že si nevšimnu, kde jsem mu ho připsala.
Když Havla cituji já
Proto chci začít u jednoho konkrétního místa ve svém psaní.
V článku Povinná školní docházka: až na nás přijde řada [1] cituji z Moci bezmocných: „Čili: všichni mají alibi: dodrželi zákon.“ Navazuji otázkou, jak pravidla nejen omezují moc, ale také umožňují rozhodovat o druhých proti jejich vůli.
Havel v části XVII rozebírá právní řád jako fasádu post-totalitní moci. V téže části však obhajuje také vytrvalé dovolávání se zákonů: brát moc za slovo může odhalovat její rozpory a omezovat svévoli. [2, část XVII]
Obojí patří k jeho úvaze. Kdybych převzala jen kritiku zákonného alibi a nechala čtenáře nabýt dojmu, že tím Havel podpírá celé moje stanovisko, použila bych jeho jméno k něčemu, co citovaná pasáž nedokládá.
Ve svém článku rozlišuji jeho rozbor a vlastní pokračování. Přesto zkoumám, jestli jeho přítomnost v textu nenahrazuje část práce, kterou mám vykonat sama. Zda se některá moje věta nezdá přesvědčivější hlavně proto, že nedaleko ní stojí jeho jméno.
Při letošním připomínání jeho narozenin kladu stejnou otázku institucím, které ho připomínají. Jakou roli v jejich jednání jeho slova získávají? Co otevírají zkoumání a co pomáhají potvrzovat?
V Moci bezmocných Havel popisuje samopohyb systému, který lidé udržují a jehož nárokům podléhají i jeho představitelé. V závěru vztahuje problém také k moderní technické civilizaci a západním demokraciím. Tento krok tedy nemusím dělat za něj. [2, části IV–VI a XX]
Já se ale ptám, kdy se součástí pokračování moci stává i připomínání jejího kritika.
Když Havla cituje Senát
Pátého října 2026, přímo v den Havlových nedožitých devadesátých narozenin, mu dárek připravil také Senát: odhalil jeho pamětní desku. Slavnost spojil se třicátým výročím svého ustavení a heslem „Věrný svobodě“. [3]
Deska nese úryvek z Havlova vystoupení v Senátu 5. března 1997. Začíná slovy „Zdá se mi“ a vyjadřuje představu Senátu jako „obecně respektovaného fóra“, které nadřazuje dlouhodobé zájmy státu okamžitým zájmům osobním, stranickým či skupinovým. Je to formulace možného poslání, podle kterého lze instituci posuzovat. [3]
V závěru téže tiskové zprávy už Havlova slova připomínají význam Senátu jako instituce hájící dlouhodobé zájmy země. Vidím zde přechod od představy, co má instituce naplňovat, k jejímu veřejnému obrazu o sobě. Autorita někdejšího prezidenta vstupuje do zdůvodnění významu dnešního Senátu. [3]
To samo nedokazuje nepoctivost pořadatelů. Ukazuje to ale konkrétní způsob, jak může Havlovo jméno sloužit stávající instituci. Jeho slova se stávají součástí důvodů, proč jí důvěřovat.
Kritika, která zazněla
Při téže slavnosti Miloš Vystrčil připomněl Havlovu kritiku politických výsad a ztráty sebereflexe. Zdůraznil její současnou platnost. [3] Kritika tedy zazněla.
Havel v kodaňském projevu z 28. května 1991 říká: „Tedy znovu: jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý.“ Zkoumá vlastní prezidentské výsady a obtížnost rozpoznat, kdy se služba věci proměňuje v omluvu osobních výhod. Zároveň mluví o politicích obecně. [4, s. 2–4]
Ve zveřejněných Vystrčilových slovech se tato úvaha objevuje jako požadavek na politiky obecně. Nemám však celé jeho vystoupení, a nevím tedy, zda kritiku vztáhl také na sebe. Mohu však sledovat, zda se veřejně vyslovené poučení promítá i do posuzování konkrétních rozhodnutí člověka, který je vyslovuje, a jeho instituce.
Senátní zprávu převzala také ODS na svůj web. Havlova připomínka tak vstoupila i do stranické komunikace. Zpráva je datována 5. října 2026, čtyři dny před začátkem prvního kola senátních voleb 9. a 10. října. [5; 6] Havlovy narozeniny však připadají na 5. října a termín voleb stanoví zákon pevně na první celý říjnový týden. Z blízkosti těchto dat proto nelze vyvozovat účelové načasování slavnosti.
Doložit lze, že Havlovo jméno vstoupilo do veřejné komunikace Senátu a politické strany. Z dostupných podkladů však nelze zjistit, zda a jak jeho připomínání ovlivnilo jejich jednání nebo důvěru veřejnosti.
Instituce může připomínat, jaká by podle Havlových slov měla být, a tím zastínit otázku, jak skutečně jedná. Může citovat jeho kritiku moci a už tím budit dojem, že svou vlastní moc také kriticky zkoumá.
Kritik tak nemusí být umlčen ani odmítnut. Jeho slova se mohou stát součástí toho, co pomáhá udržovat moc, již zpochybňoval.
Takový způsob udržování moci přitom nemusí být výsledkem něčího plánu. Může vznikat z upřímné úcty, běžné práce i snahy zachovat něco, co lidé považují za důležité.
O svobodě tam, kde nelze odmítnout účast
Podobná otázka se otevírá ve škole.
ZŠ a MŠ Emy Destinnové v Praze 6 oznámila na 3. listopadu 2026 projektový den Havel 90. Mezi tématy uvádí svobodu, demokracii, občanskou odpovědnost, lidská práva a respekt k druhým. Do příprav se podle oznámení zapojují také žáci, konkrétně tvorbou tematické výzdoby a dalších doprovodných materiálů. [7]
Škola současně zveřejňuje řád, který v souladu s § 22 školského zákona dětem ukládá docházet do školy, vzdělávat se a plnit pokyny vydané v souladu s předpisy a školním řádem. V souladu s § 21 jim přiznává také právo vyjadřovat se k rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí jejich vzdělávání a ustavovat žákovskou samosprávu. Zákon k tomu stanoví, že jejich vyjádřením musí být věnována pozornost odpovídající jejich věku a stupni vývoje. Tyto povinnosti a práva tedy nevytvořila sama škola. Být slyšen však samo o sobě nedává dítěti možnost rozhodnout o závaznosti vlastní účasti na povinném vzdělávání. [8, s. 2; 9]
Škola nabízí také Pébéčko, v němž žáci navrhují projekty a hlasováním vybírají, které se uskuteční ze školního rozpočtu vyhrazeného pro tento účel. Podle školní zprávy mohl vlastní návrh podat každý žák. [10] Je to konkrétní možnost podílet se na podobě školy. Otázka, zda dítě může odmítnout povinnou účast, tím ale zodpovězena není.
V době psaní tohoto textu, 28. října 2026, projekt Havel 90 teprve proběhne. Nevím, jaké otázky v něm děti otevřou ani jak na ně dospělí odpovědí. Nemám důvod tvrdit, že jejich nesouhlas bude potlačován.
Zajímá mě však, zda bude mezi otázky svobody patřit také současná moc školy nad nimi. Zda mohou zkoumat oprávnění instituce, v níž o svobodě hovoří. Zda se jejich nesouhlas může dotknout samotných podmínek účasti, nebo jen možností uvnitř předem stanoveného rámce.
Otázka oprávnění školy nezávisí jen na tom, zda dětem dovolí kriticky promluvit. I otevřeně vedený rozhovor o svobodě může probíhat ve vztahu, jehož závaznost jejich nesouhlas nezmění. Právě tento vztah chci zahrnout do zkoumání.
Pokud by se Havlovo jméno stalo součástí výuky o svobodě, zatímco vztah předepsané poslušnosti zůstane mimo zkoumání, jeho připomínka může pomáhat předávat obraz instituce jako nositelky hodnot, jejichž uskutečňování sama vymezuje.
Otázku zkoumám já. Nepřipisuji Havlovi svůj závěr o povinné školní docházce.
Kde se s Havlem rozcházím
A právě zde se dostávám k možnosti, že část mého dárku může spočívat i v rozchodu s ním.
V předchozím článku mě zajímala situace, kdy člověk může být vyslechnut, postup může odpovídat pravidlům a rozhodnutí přesto zůstává v rukou druhého. Jeho nesouhlas nemusí změnit, co se s ním bude dít.
Takové donucení nemusí být zastřeno nepravdivým popisem. Držitel moci může otevřeně říci, co nařizuje, proč to nařizuje a jaké následky bude mít odmítnutí. Může jednat v dobré víře. Otázka oprávnění tím nezmizí.
Pravdivé odůvodnění rozhodnutí ještě samo nezakládá oprávnění vnutit je druhému. Ani soulad s pravidly takové oprávnění sám nezdůvodňuje, pokud se ptám také po původu oprávnění pravidel.
Nemohu z toho vyvodit, že Havlův život v pravdě znamená příliš málo. Jeho pojetí nelze zúžit na pravdivost jednotlivých sdělení. Mohu ale určit, kde potřebuji pokračovat vlastními důvody: u možnosti otevřeně přiznané a řádně vykonávané nadvlády.
Máš přece možnost se bránit
Tady se otevírá otázka občanské bdělosti. Možnost moc sledovat, kritizovat a domáhat se nápravy je důležitá. Nevyvrací však existenci útlaku. O nákladech obrany a o lidech, kteří je nemají z čeho nést nebo o možnostech obrany ani nevědí, píšu podrobněji v předchozím článku. [1] Společné jednání může náklady sdílet a změnit i samotná pravidla, vyžaduje však další práci a není dostupné každému. Když se někdo nebrání, nemohu z toho vyčíst jeho souhlas; ani úspěšná obrana mu nemusí vrátit to, co mezitím ztratil.
Ani kdyby byla obrana skutečně dostupná každému, sama by nezdůvodňovala oprávnění rozhodovat proti jeho vůli. Možnost napadnout jednotlivé rozhodnutí se liší od možnosti odmítnout samotný vztah podřízenosti. Proto zpochybňuji oprávněnost současných států i podob demokracie, které uskutečňují. Existence voleb, práv a kontrolních institucí tuto otázku sama neuzavírá. Rozdíly mezi uspořádáními mohou rozhodovat o lidském životě; jejich význam však neospravedlňuje každou pravomoc instituce, která poskytuje možnost nápravy. Havel v části XX Moci bezmocných nepovažuje tradiční parlamentní demokracii za hlubší východisko z popsané krize. V této pochybnosti jsme si blízko; rozdíl hledám v tom, kam od ní pokračujeme. [2, část XX]
V odpovědi „Máš přece možnost se bránit“ proto vidím také možnost pokračování samopohybu: požadavek na zdůvodnění moci se promění v požadavek na větší aktivitu občana. Ten má být dost informovaný, vytrvalý a odvážný, aby si ochranu vymohl; instituce mezitím může předkládat možnost nápravy jako dostatečnou odpověď na otázku po svém oprávnění. Zkoumat potřebu této soustavné obranné práce a její cenu je stejně důležité jako zkoumat její účinnost. Obrana a společné jednání mohou rozšířit možnost lidí rozhodovat o sobě. Jejich hodnota však neopravňuje odbýt ty, kteří nemají sílu nebo prostředky se zapojit. Tuto námitku formuluji já; Havlovi nepřipisuji přesvědčení, že občanská bdělost všechno vyřeší, ani přehlížení ceny odporu.
K čemu opravňuje důvěra
Také v otázce důvěry nacházím blízkost i napětí.
Havel v části XXI Moci bezmocných uvažuje o otevřených, malých strukturách, kterým má být cizí kumulace moci a které nesmějí omezovat vznik dalších struktur. Zároveň píše o vůdcích vybavených „velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí“. [2, část XXI]
Tato věta sama nedokládá, že schvaluje donucení. Otevírá mi však otázku, kterou nemohu přejít: co přesně smí člověk na základě důvěry druhých dělat?
Mohu někomu svěřit úkol, požádat ho o vedení a spolehnout se na jeho úsudek. Co se ale stane, když svou důvěru odvolám? Trvá jeho oprávnění rozhodovat za mě? Mohu spolupráci ukončit? Havlův požadavek nebránit vzniku dalších struktur otevírá prostor pro jiné možnosti spolupráce. Sám však ještě nezaručuje, že k nim konkrétní člověk může přejít. Jaké možnosti mu zůstanou, pokud na stávající spolupráci závisí jeho bezpečí, živobytí nebo vztahy a odchod si nemůže dovolit?
Záleží mi na důvěryhodnosti člověka, který rozhoduje. Potřebuji však zkoumat také vztah, ve kterém jeho rozhodnutí získává závaznost pro druhého.
Havel zde hledá východisko v osobní důvěře, z níž má vyrůstat i velká pravomoc. Já pokračuji otázkou, co tuto pravomoc opravňuje vůči člověku, který nesouhlasí nebo svou důvěru odvolal. Důvěryhodnost člověka ani kontrolovatelnost instituce mi samy nestačí. To je můj vlastní krok v tomto srovnání. Jeho přínos záleží na tom, zda něco přesněji rozpoznám, zdůvodním a pomohu otevřít jinou možnost.
Co moje kritika neřeší
Lidé mají neslučitelná přání. Mohou si navzájem ubližovat. Někdy člověk nemůže svou vůli srozumitelně vyjádřit a s pomocí nelze čekat. Pouhé prohlášení, že se nemá rozhodovat proti druhému, tyto situace neřeší.
Potřebuji rozlišovat ochranu před bezprostředním násilím, nezbytnou pomoc a trvalé oprávnění řídit cizí život. U každého zásahu se ptát na důvod, rozsah, dobu trvání a méně omezující možnosti. A připustit, že některé případy nedokážu uspokojivě vyřešit.
Z existence situací, v nichž je nutné někoho bezprostředně chránit, však nelze bez dalšího odvodit trvalé oprávnění řídit jeho život. Každý takový přechod potřebuje vlastní zdůvodnění. Ani moje neschopnost předložit uspokojivé řešení všech konfliktů neposkytuje toto zdůvodnění za držitele moci. Moje návrhy podléhají kritice stejně jako stávající uspořádání; stávající uspořádání však nemůže získat oprávnění pouze z neúplnosti mé odpovědi.
Stejně potřebuji zkoumat své hledání spoluúčasti na samopohybu. Pokud za jeho potvrzení označím oslavu, kritiku i vlastní pochybnost, vytvořím výklad, kterému už žádná skutečnost nemůže odporovat.
Proto musím umět uznat i případ, kdy veřejná připomínka otevře skutečný spor, změní rozhodnutí nebo rozšíří možnosti lidí, kteří dosud neměli hlas. Také pomoc uvnitř problematického uspořádání může konkrétnímu člověku skutečně pomoci. Nemohu její hodnotu zrušit poukazem na to, že neodstranila celý vztah moci.
Stejně tak však nemohu hodnotou této pomoci ospravedlnit vztah moci, v němž byla potřebná. Pomoc konkrétnímu člověku a oprávněnost uspořádání jsou dvě samostatné otázky. Mohu ocenit člověka, který někoho před následky rozhodnutí ochránil, a současně zpochybňovat oprávnění taková rozhodnutí ukládat.
Otázka pro mě není, zda člověk dosáhl čistoty mimo veškerou spoluúčast. Potřebuji vidět, co jeho jednání umožnilo, co zachovalo a kdo nese jeho důsledky. To platí i pro moje odmítnutí spolupracovat.
Otázky proti tomuto článku
Když tedy zkoumám používání Havla, sleduji tři věci: koho citovaná kritika zavazuje, co se podle ní dá posoudit v konkrétním jednání a co z původního textu při výběru zmizelo. Jsou to moje pracovní otázky. Musí být možné obrátit je proti tomuto článku.
Kritiku proto zvu ke konkrétním místům: kde zaměňuji použití jména za důkaz jeho zneužití? Kde předkládám možnost jako skutečnost? Kde ztotožňuji různé druhy moci? A kde Havlův text obsahuje něco, co mé čtení oslabuje?
A kde naopak ze snahy být spravedlivá k držitelům moci ustupuji od zkušenosti těch, kteří její důsledky nesou? Kde zaměňuji uznání dobrého úmyslu za zdůvodnění oprávnění? Kde mě existence pomoci nebo úspěšné obrany vede k přehlédnutí těch, kteří na ni nedosáhli? A kde žádám od člověka vystaveného moci úplné řešení společenského soužití, zatímco od instituce přijímám poukaz na její zavedené postupy?
Dárek
Přála bych si s ním mluvit. Jeho odpověď zůstane chybět. Mohu však pozorněji číst to, co napsal, a přestat očekávat, že každé podstatné setkání musí skončit potvrzením.
Když mám dojem, že se v něm vidím, nechci ho uzavřít do obrazu, který potřebuji. Chci se zdržet také u slov, která mě znejistí, u rozdílu, který nevyřeším, i u nesouhlasu, který dokážu zdůvodnit.
Takový dárek mu nabízím: pokus porozumět, který smí proměnit i mě. A vlastní otázku tam, kde už nemohu čekat, že ji jeho jméno zodpoví za mě.
Prameny a poznámky
Ověřeno 28. října 2026. U PDF je uvedeno pořadí stran souboru.
[1] Michaela Řeřichová: Povinná školní docházka: až na nás přijde řada. 26. 10. 2026. Navazující autorský článek; zejména oddíly Když je zákon alibi a Můžete se přece bránit. Otevřít zdroj
[2] Václav Havel: Moc bezmocných. Říjen 1978. Plné znění na webu Scriptum. Části IV–VI: samopohyb a účast lidí na systému; XVII: zákonné alibi i smysl dovolávání se zákona; XX: technická civilizace a západní demokracie; XXI: otevřené struktury, osobní důvěra a pravomoc vůdců. Otevřít zdroj
[2a] Stejný text v PDF, 33 stran. Citát o zákonném alibi: strana PDF 23; úvaha o demokraciích: strany PDF 30–31; citát o osobní důvěře a pravomoci: strana PDF 31. Číslování zde označuje pořadí stran souboru. Otevřít zdroj
[3] Senát Parlamentu ČR: Věrný svobodě: Senát uctil památku Václava Havla novou pamětní deskou, předseda Vystrčil připomněl v projevu odpovědnost politiků vůči občanům. Tisková zpráva, 5. 10. 2026. Pro analýzu jsou podstatné citovaný úryvek projevu z 5. 3. 1997, zveřejněné Vystrčilovy výroky a závěrečný odstavec začínající „Odhalení pamětní desky…“. Otevřít zdroj
[4] Václav Havel: Projev prezidenta ČSFR Václava Havla při převzetí Sonningovy ceny. Kodaň, 28. 5. 1991. Archiv na webu 1. prezidentské knihovny. Citát o permanentní podezřelosti je na straně PDF 3; vlastní výsady a jejich zdůvodnění na stranách 2–3, obecný závěr o politice na straně 4. Otevřít zdroj
[5] ODS: Věrný svobodě: Senát uctil památku Václava Havla novou pamětní deskou, předseda Miloš Vystrčil připomněl v projevu odpovědnost politiků vůči občanům. 5. 10. 2026. Stránka označuje jako zdroj www.senat.cz. Otevřít zdroj
[6] Ministerstvo vnitra ČR: Informace o podmínkách kandidatury ve volbách do Senátu v roce 2026. Oddíl Kdy se volby do Senátu konají: právní úprava stanoví pevný termín prvního kola na první celý říjnový týden; v roce 2026 jde o 9. a 10. říjen. Otevřít zdroj
[7] ZŠ a MŠ Emy Destinnové: Příprava projektu Havel 90. 16. 10. 2026. Oznámení projektového dne na 3. 11. 2026; témata a popsaná účast žáků na přípravě. Otevřít zdroj
[8] ZŠ a MŠ Emy Destinnové: Školní řád, čj. ZSED/00549/2018, účinnost a platnost od 1. 9. 2018. Soubor zveřejněný školou při ověření 28. 10. 2026. Strana 2, oddíly 1 Práva žáků a 2 Povinnosti žáků. Otevřít zdroj
[8a] Rozcestník školy se školním řádem a třemi dodatky. Dodatky se týkají distanční výuky a hygienických pravidel, jejího hodnocení a používání mobilních zařízení; citovaná práva a povinnosti ze strany 2 nemění. Otevřít zdroj
[9] Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, znění účinné k 28. 10. 2026. § 21 odst. 1 písm. d) a e): žákovská samospráva a vyjadřování k rozhodnutím; § 22 odst. 1 písm. a) až c): docházka, vzdělávání, dodržování řádu a plnění pokynů. Otevřít zdroj
[10] ZŠ a MŠ Emy Destinnové: Pébéčko vítězné projekty. 17. 4. 2026. Zapojení žáků do návrhů a hlasování o projektech v rámci školního rozpočtování. Otevřít zdroj
