Věnování

Tento článek je věnován všem, co žijí v podmínkách, které si nevybrali, zraňují je a ponižují. Jsem si vědoma, že existuje něco jako pocit vnitřní svobody, a rozhodně si nemyslím, že by autoři citátů „Svoboda je ve tvé hlavě“ a „Svobodné vzdělávání je legální“ chtěli někoho ranit nebo znehodnotit jeho zkušenosti.

Nepřeji si však, aby se ti, kteří čelí náročným životním situacím, cítili, že selhávají, mohou si za svou bolest sami, nebo že je nepatřičná. Ráda bych, aby se netlačili do „pozitivního myšlení“ či dalších seberozvojových cvičení. Jste v pořádku. Co prožíváte, je přirozená fyzická reakce na stres z ohrožení.

Chci se postavit za respekt k různorodosti lidských zkušeností a za uznání, že každá životní situace je jedinečná. Chci podpořit ty, kteří čelí skutečným hrozbám, když jsou ohroženy jejich svoboda a důstojnost.

Svoboda ve školství – pohledem svobodných demokratických škol

Zástupci některých škol sdružených v Asociaci svobodných demokratických škol říkají: „Svoboda začíná ve tvém srdci.” Tímto vyjadřují přesvědčení, že děti v jejich školách mohou být svobodné bez ohledu na vnější podmínky, protože svoboda je podle nich vnitřním stavem, skrze který se jedinec vztahuje ke světu.

Toto tvrzení staví mimo jiné na díle Viktora Frankla, známého rakouského neurologa a psychiatra. Frankl, který přežil koncentrační tábor během druhé světové války, věřil, že i v těch nejhorších podmínkách si člověk může zachovat vnitřní svobodu – svobodu rozhodnout se, jak se postaví k okolnostem, které nemůže změnit. V jeho knize A přesto říci životu ano popisuje, jak si člověk může zachovat svobodu volby postoje, i když je vystaven nejtěžšímu utrpení.

Smysl v utrpení: Pepíčku, Aničko, nač ten pláč? Svoboda začíná ve vašich srdcích

Věřím, že lidé mají přirozenou tendenci zpětně interpretovat své zážitky tak, aby našli smysl i v těch nejtěžších událostech, zvláště pokud jde o existenciální ohrožení. Tento proces může pomáhat přijmout deterministickou podstatu života, vyrovnat se s traumaty, zachovat si důstojnost, důvěru v lidskost a motivaci pokračovat v životě. Sám Frankl zdůrazňuje, že hledání smyslu dává životu hlubší hodnotu a může člověku pomoci zvládnout i těžké situace. Nicméně to neznamená, že každý – zvláště děti – má o tento postoj usilovat nebo být schopen smysl v utrpení hned nalézt.

Škola, svobodná škola nebo koncentrák – není tedy jedno, jaký název prostředí dáme?

Stále nevidím a odmítám hledat smysl v prostředích koncentračních táborů. Lidé, včetně dětí, v těchto táborech trpěli, prožívali hrůzy a umírali. Nevidím důvod, proč bych se měla zbavovat pocitu odporu vůči těmto hrůzám, ani proč bych měla ztratit nedůvěru k těm, kteří opomíjejí vliv vnějších podmínek na lidskou potřebu svobody. Naopak. Vlastně mám strach z lidí, kteří s pocitem legitimity zasahují do životů ostatních, z těch, kteří za svobodu považují prostředí, kde se to může dít nebo z těch, co tomu prostě nevěnují pozornost.

Moje definice svobody

Jak jsem již uvedla v jednom z předchozích článků, svobodu chápu jako stav prostředí nebo kvalitu vztahů, které umožňují naplnění biologických, psychických a sociálních potřeb. Svoboda není jen vnitřní stav, ale také podmínky, které tuto svobodu umožňují.

Záměna svobody s privilegiem

Nemůžu se zbavit dojmu, že dochází k záměně pojmu svoboda s pojmem privilegium. V tomto konkrétním případě může docházet k záměně svobody učení nebo vzdělávání s privilegii, jako je možnost zápisu školy do rejstříku ministerstva, možnost navštěvovat alternativní školu nebo jiným způsobem plnit povinnou školní docházku. Privilegia jsou přidělována státními institucemi v rámci školského systému. Na rozdíl od svobody, kde nikdo nemá privilegium jednat za druhé nebo vůči nim z pozice moci, je privilegium právě takovým přidělením moci.

Privilegovaný člověk může zažívat pocity svobody, zejména ve srovnání s nižší mírou privilegií ostatních, ale o skutečnou svobodu nejde. Poznám to tak, že ten, kdo má moc, může kdykoliv změnit svévolně jednostranně pravidla – například tím, že privilegia odejme. Příkladem je situace, když stát neumožní vznik školy, nechá ji zavřít nebo zruší individuální vzdělávání tzv. domácích školáků.

Svoboda pro všechny nebo pro nikoho?

Z výše uvedeného plyne, jak já to vidím, že dokud nejsou svobodní všichni, není svobodný nikdo. Svoboda buď existuje – nikdo nemá privilegium jednat za druhé nebo vůči nim z pozice moci – nebo neexistuje, a někteří jednotlivci či skupiny mají privilegium jednat za ostatní nebo jinak zasahovat do jejich životů (i kdyby to bylo z těch nejušlechtilejších důvodů).

O pochybnostech ohledně psychosociálního konstruktu „vnitřní svobody“ u dětí píšu v dalším článku.

Otázky na závěr

Na závěr bych ráda položila několik otázek:

– Je legitimní, aby kterýkoliv z žáků svobodné demokratické školy nebyl zapsán k povinné školní docházce nebo, aby se nezúčastnil, nepřišel během školního roku do školy, nebo prostě skončil?

– Pokud by žáci do školy vůbec nechodili, mohla by o tom škola otevřeně veřejně mluvit a bez obav z trestů to sdílet také s inspekcí a ministerstvem? Bylo by to pro Českou školní inspekci a ministerstvo v pořádku?

– Musí žáci dosahovat předepsaných kompetencí a splnit povinné výstupy národního kurikula (RVP)? 

– Musí školy vést záznamy o žácích a vystavovat jim vysvědčení?

– Mohou školy, žáci a jejich rodiny bez obav odmítnout inspekci, když chce být u přezkoušení žáků v individuálním vzdělávání?

A konečně, mohla bych tu svobodu někdy vidět? 🙂