Variace na tyhle citáty slýchám tak často, že jsem se je rozhodla krátce okomentovat.

„Svoboda je jen v hlavě. Svobodné vzdělávání je v České republice legální. Není správné, fér, když někdo svědomitě neplní stanovená nařízení. Tím na sebe i ostatní upozorní a ohrozí svobodu těch, kteří ji v systému alespoň do jisté míry mají. Například tzv. domácí školáci a všechny svobodné školy mohou být ohroženy, když jeden ředitel nedodrží předpisy a přijde se na to. To je nezodpovědné.“

Moje definice svobody

Pro účely tohoto článku mám svobodou na mysli stav prostředí nebo kvalitu vztahů, které umožňují naplnění biologických, psychických a sociálních potřeb.

Omezení a závislost na svolení autorit: Kontrast mezi skutečnou svobodou a privilegii podmíněnými mocí

Nemůžu se zbavit dojmu, že autor výroku pravděpodobně zaměňuje pojem svoboda s pojmem privilegium. V tomto konkrétním případě zaměňuje svobodu učení nebo vzdělávání s privilegii, jako jsou možnost zápisu školy do rejstříku ministerstva nebo jiná forma plnění povinné školní docházky, která jsou přidělována státními institucemi v rámci školského systému. Rozpoznávám to podle toho, že na rozdíl od svobody, kde nikdo nemá privilegium jednat za ostatní nebo vůči nim z pozice moci, je privilegium udělováno právě z této pozice moci. Privilegovaný sice může zažívat pocity svobody, zejména ve srovnání s nižší mírou privilegií ostatních, ale o skutečnou svobodu nejde, což mu kdykoli může dokázat ten, kdo má moc – jednoduše tím, že mu privilegia odejme nebo jinak svévolně změní pravidla jeho života. Například pokud neumožní vznik školy, nechá školu zavřít nebo zruší individuální vzdělávání tzv. domácím školákům.

Čím onen „Nezodpovedný” ohrožuje ostatní, pokud neexistují privilegovaní, kteří mají moc stanovovat pravidla a trestat?

Otrok otroku otrokem

Otrok se může zlobit na jiného otroka za to, že se pokusil o útěk a osvobození od otrokáře. Mám pochopení pro strach z lidí, kteří si osobují monopol na násilí. Historie je plná důkazů, že je čeho se bát. Ale dává smysl hněvat se na někoho, kdo se pokusí nepodrobit vnucené autoritě a postaví se za své potřeby? Vážím si odvahy každého, kdo to udělá. Věřím, že poslušní zůstanou otroky, a pokud chceme ve světě vidět změnu, musíme se jí sami stát, jak praví slavné citáty.

Co je fér?

Fér není, jak to vidím já, nutit ostatní z pozice moci, udržovat monopol na násilí a přerozdělovat privilegia z této pozice moci.

Z toho vyplývá, že dokud nejsou svobodní všichni, není svobodný nikdo. Svoboda buď existuje – nikdo nemá privilegium jednat za druhé nebo vůči nim z pozice moci – nebo neexistuje, a někteří jednotlivci či skupiny mají privilegium jednat za ostatní nebo vůči nim z pozice moci (i kdyby to bylo z těch nejušlechtilejších důvodů).

Zastat se vlastní potřeby svobody

Možná by stálo za to zvážit, zda je svoboda dána, jako je noc a den, nebo zda existuje něco jako “právo” či “nárok na svobodu”. Já věřím, že nikoliv. Věřím však, že lidé sdílejí potřeby. Proto mi dává smysl usilovat o pokrok bez povolení, usilovat o svobodu. Zastat se svobody ostatních znamená zároveň postavit se za vlastní potřeby. To mi připadá fajn, spíš než odsuzovat a obviňovat druhé za jejich pokus o únik z nesvobody.

Užívat si privilegií je další možnost, jak se vyrovnat s nesvobodou. Jenže člověk nikdy neví, kdy na něj dojde. Čert a jeho instituce nikdy nespí.

Poslušnost versus zodpovědnost

A jak to vidím já, svědomité plnění zadaných úkolů, pro které jsme se svobodně nerozhodli, není zodpovědnost, ale poslušnost.
O tom ale píšu jinde.