Jak to vidím, svědomité plnění zadaných úkolů, pro které jsme se svobodně nerozhodli, není zodpovědnost, ale poslušnost. A poslušnost je sprosté slovo, praví rčení.

„Není správné, fér, když někdo svědomitě neplní stanovená nařízení. Tím na sebe i ostatní upozorní a ohrozí svobodu těch, kteří ji v systému alespoň do jisté míry mají. Například tzv. domácí školáci a všechny svobodné školy mohou být ohroženy, když jeden ředitel nedodrží předpisy a přijde se na to. To je nezodpovědné.“

O důsledcích zaměňování svobody za privilegia píšu jinde. Tady je pár řádků o záměně poslušnosti za zodpovědnost.

Co je poslušnost?

Poslušnost může být naučená a v některých případech užitečná, pokud důvěřujeme autoritě, která je v souladu s našimi hodnotami a potřebami, ale často je motivována strachem z trestu nebo touhou po odměně. Může vést k potlačení osobní iniciativy, kritického myšlení a k neetickému chování, když lidé (“prostě jen”) plní rozkazy bez ohledu na své zájmy a morální idály. Poslušnost může být také zneužita k manipulaci, omezovat osobní svobodu a vytvářet prostředí, kde je obtížné vyjádřit nesouhlas nebo kritiku.

Důvěra a morální hodnoty namísto záludností poslušnosti

Na první pohled může být obtížné rozlišit poslušnost od zodpovědnosti. Poslušné dítě může být neodolatelně roztomilé a může dokonce působit velmi zodpovědně.

Poslušnost od zodpovědnosti často rozlišíme až v náročných situacích, kdy lidé činí složitá rozhodnutí pod tlakem. Poslušné děti nemusí být schopny snadno odmítnout nebo se vymezit tváří v tvář sexuálním predátorům například. Stejně tak poslušný dospělý úředník, voják, zaměstnanec, může zažívat perné chvíle, když čelí dojmu, že musí uposlechnout neetická nařízení. V horším případě si zvykl. Je poslušný. Už nevnímá, že svědomitě plní neetické úkoly, pro které se svobodně nerozhodl.

Poslušní zůstanou otroky

Naučená poslušnost je zkrátka prima substrát pro utlačování, zneužívání, týrání, mocenské struktury, hierarchie, diktatury a války. Bez poslušných by nebylo dost těch, kteří by uposlechli příkazy k boji či následovali diktátory.

Důvěra, jak to vnímám, je základem autentických morálních hodnot, protože vychází z vnitřního přesvědčení a vědomé volby, na rozdíl od poslušnosti, která je často vynucená vnější autoritou.

Pravda nezvítěží nad lží a nenávistí, pokud…

Neexistuje nic jako právo nebo nárok na svobodu. Za to však lidé sdílí potřeby. Například potřeby svobody a důvěry.

Když jednáte na základě důvěry v sebe a ostatní, vaše chování pramení z osobního pochopení toho, co je správné a spravedlivé, a není motivováno strachem z trestu či touhou po odměně. Věřím, že důvěra umožňuje rozvoj empatie, etického uvažování a vnitřní integrity, protože člověk přebírá odpovědnost za své činy a chápe jejich dopad na okolí.

Důvěru vnímám jako akt odvahy, protože sama o sobě je vždy nejistým podnikem, podobně jako život sám. Za důvěrou každého jednotlivého člověka v sebe stojí někdo — rodič, učitel, přítel, autor, spíkr — kdo se stal zranitelným a jako první v něj věřil. Tím se stal inspirací k nápodobě. Rozdmýchal oheň víry v morální hodnoty a nabídl etický kompas, který umožňuje orientaci v tom, co stojí za to hájit. Důvěra tak vytváří prostor pro aktivní účast v morálním rozhodování a přispívá společnosti založené na svobodě — vzájemném respektu a dobrovolné spolupráci.

Proč? Přece proto, že jsem to řekl! 🙂