Mýtus svobody ve vzdělávání

23 září, 2024

Mýtus svobody ve vzdělávání

23 září, 2024

Poděkování a výzva k ochraně našich hodnot

Potřebuji vyjádřit hluboké uznání všem, včetně mých blízkých, kteří s odvahou zakládají školy na cestě ke svobodě a vzdělávací centra nebo se snaží jinak přispívat hnutí za svobodu a sebeřízení. Vaše neúnavná snaha inspiruje a přináší naději na skutečnou svobodu.

Přeji si však, aby nebylo možné obohacovat se na váš úkor a aby jste měli možnost žít v pravdě, bez obav. Je pro mě důležité, aby systém nezneužíval vaše hodnoty a skutečnost, že všichni lidé musí být zatím jeho součástí. Společně bychom mohli usilovat o to, aby vaše práce nebyla marginalizována, ale naopak plně oceněna a chráněna před zneužitím.

Díky za vaši odvahu.

Svoboda vzdělávání pod tlakem systému

Ráda bych se ohlédla za poslední dekádou, kdy jsem měla možnost sledovat, jak snaha o zakládání svobodných škol a legalizaci pojmů jako vnitřní motivace, sebeřízené vzdělávání nese rizika v rámci státního školského systému.

Hlavní nebezpečí spočívají v tom, že státní systém, který je postaven na standardizaci a kontrole, může tyto přístupy buď asimilovat do svých struktur a tím je neutralizovat, nebo je přimět ke kompromisům, což může vést k erozi jejich základních hodnot. K tomu se přidává i skutečnost, že většina škol je financována přímo státem, a to formou státních dotací jako normativ na žáka a dalších forem podpory, což vytváří závislost škol na systému. Tento finanční model navíc umocňuje asymetrii moci mezi státem a školami, kdy státní orgány diktují podmínky nejen způsobu a obsahu vzdělávání, ale i jeho finančního zabezpečení. Tato nerovnováha moci může značně limitovat ochotu zástupců škol volně se vyjadřovat, vymezovat se. Omezen může být prostor pro autonomní rozhodování, tedy pro skutečně svobodné vzdělávání.

Současná právní úprava nařizuje povinnou školní docházku. Tu je možné plnit faktickou docházkou do škol nebo jinou formou, individuálním vzděláváním. Ve všech případech žácí musí být zapsáni v kmenových školách a hodnoceni za dosahování povinných výstupů a osvojovat si předepsané kompetence. Ani avizované změny ve způsobu a obsahu vzdělávání nezpochybňují tuto podstatu. S donucením se počítá. Pokud vím, nezohledňují otázky jako: Máme důkazy o tom, že povinná školní docházka a kurikulum (RVP) odpovídají potřebám dětí a jejich rodin? Lze o tyto potřeby pečovat jiným způsobem?

V konečném důsledku je tak třeba zvážit, zda je vůbec možné dosáhnout skutečné svobody ve vzdělávání uvnitř státního systému, který kontroluje jak způsob, obsah, tak financování, nebo zda není zapotřebí hledat také paralení cesty mimo jeho rámec. Právě tímto se bude zabývat následující článek, který se pokusí rozebrat možná řešení, rizika a cesty, jakým směrem se může vydat sebeřízené vzdělávání v kontextu současné vzdělávací politiky.

Státní školství a jeho systémové limity

Státní školství je charakterizováno standardizací, kontrolou a donucením, což má za cíl zajistit jednotnou úroveň vzdělání pro všechny žáky. Tento systém však často vede k omezení možností naplňování potřeb. Školy jsou vázány povinnou docházkou, jednotným kurikulem, povinným hodnocením a dalšími regulacemi, které omezují možnost přizpůsobit vzdělávání potřebám žáků a jejich rodin, ale současně také potřebám učitelů a zřizovatelů škol. Asymetrie moci mezi státem a ostatními aktéry je zde zřejmá; státní orgány mají privilegium moci a diktují pod pohrůžkami trestů a sankcí podmínky vzdělávání, což omezuje autonomii ostatních.

Nerovnoměrné rozložení moci může destabilizovat týmy, zejména při střetu potřeb a zájmů. Konflikty často eskalují, když jedna strana využije institucionální moc k prosazení svých zájmů, což narušuje důvěru a vede k odcizení a frustraci. Důsledky se projevují v nedostatečné komunikaci uvnitř i navenek, ztrátě sounáležitosti a strachu z chyb. Ti, kteří se poslušně nepodrobí, jsou spíše zapřeni, vyloučeni, označeni za nezodpovědné, bláhové či přímo ohrožující.

Místo spolupráce na odstranění moci se tak spíše vytváří nové hierarchie, které zvyšují napětí, snižují důvěru a ohrožují soudržnost a efektivitu týmů i hnutí za svobodu a sebeřízení.

Vyjednávání se státním aparátem, který má monopol k moci, je z této podstaty často neefektivní. Školy a jednotlivci, kteří se snaží o změnu, narážejí na neochotu přistoupit na reformu podstaty, kterou by byl především právě princip nenásilí. Limity Nenásilné komunikace (NVC) se zde projevují v tom, že i přes snahu o dialog a porozumění nemusí dojít k žádným skutečným změnám, pokud strana s privilegii moci není otevřená jednání. Stačí k tomu pouze to, aby zástupci institucí prostě nevěnovali pozornost těm, kteří něco potřebují.

Vznik vzdělávacích alternativ v rámci státního školství

Vzdělávací alternativy po celém světě vznikly v rámci státních školství a v kulturách povinné školní docházky. Modely jako Montessori, Waldorf nebo svobodné demokratické školy usilují o větší svobodu, sebeřízení a individualizaci vzdělávání. Tyto alternativy se sice snaží poskytnout prostředí, kde je respektována individualita každého žáka a kde je podporována jeho přirozená zvědavost a touha po poznání, ale…

Přestože tyto školy nabízejí odlišný přístup, fungují uvnitř státního rámce, který je reguluje a financuje. Nejčastěji také nemají podporu širší veřejnosti. To omezuje jejich skutečnou svobodu a autonomii. Musí se přizpůsobit státním předpisům nebo to alespoň předstírat, podléhají inspekcím, včetně těch na udání, často jsou závislé na státních dotacích, což je činí zranitelnými vůči tlaku ze strany státních orgánů.

Financování alternativních škol: Jsou skutečně soukromé?

Většina alternativních škol je financována prostřednictvím státních dotací, jako je normativ na žáka, a dalších forem podpory. To vytváří závislost na systému, který tyto školy původně chtěly změnit nebo se od něj odlišit. Financování ze státních prostředků přináší nejen finanční podporu, ale také závazky a povinnosti dodržovat státní regulace a standardy.

Otázkou zůstává, zda lze tyto školy považovat za skutečně soukromé, transparentní a nezávislé. Skutečně nezávislé školy by si žáci, studenti a jejich rodiny vybírali spíše z jiných důvodů narozdíl od současnosti, kdy si prostě musí zvolit z předepsané nabídky v rámci povinné školní docházky. Takové školy by spíše byly financovány z vlastních zdrojů nebo prostřednictvím soukromých dárců a měly by svobodu určovat svůj obsah a metody vzdělávání bez státních zásahů.

Je v současnosti možné takové školy zřídit a udržet? Když pomineme legislativní a administrativní překážky, zejména z finančního hlediska je náročné konkurovat, ale také proto, že čistě soukromé financování není důvodem pro nepodrobení se nařízením, kontrole a případným sankcím či výmazu z rejstříku ministerstva.

Marketing vzdělávacích alternativ: Hodnoty versus realita

Alternativní vzdělávací instituce jsou také službami, které potřebují přilákat žáky a získat financování. Proto často využívají marketingových strategií, které oslovují rodiče a veřejnost na základě hodnot jako individualita, kreativita, svoboda, spokojenost a štěstí dětí. Fotografie usměvavých dětí, příběhy úspěšných absolventů a sliby o lepší budoucnosti jsou silnými nástroji, které mají přesvědčit rodiče o výhodách.

Nicméně, tyto instituce nemusí vždy otevřeně komunikovat své limity a mohou opomíjet diskusi o možných důsledcích vnějších regulací či vlastních omezení. Nedostatek transparentnosti může vést k nerealistickým očekáváním a následným zklamáním rodičů, žáků, ale také nových zakladatelů dalších škol, pokud se očekávání nedaří naplnit. Navíc, protože tyto školy fungují na trzích silně regulovaných a financovaných státním systémem, jejich skutečná nezávislost může být omezená.

Některá výše uvedená rizika platí také pro vzdělávací centra a komunitní školy nezapsané v rejstříku ministerstva, protože jsou rovněž součástí širšího kontextu, kdy se stávají jednou ze součástí regulované a tím omezené nabídky v rámci povinné školní docházky a kultury vzdělávání založená na školství. Ačkoli jistě odpovídají na některé potřeby klientů, z podstaty spíše nejsou komunitami lidí v různých fázích života od novorozenců po seniory, kde by děti měly volnost pohybovat se po širším okolí, byly více zapojeny do každodennosti komunit, do činností souvisejících se zajištěním zdrojů, do chodu domácností. A kde by dospělí byli vůči dětem v jiných rolích než ve funkcích zaměstnanců centra či školy.

Dalším rizikem je fakt, že všechny vzdělávací služby nabízejí lidé. A lidé si o sobě chtějí vyprávět příběhy, v nichž vystupují jako dobří, kteří přispívají komunitě a obohacují svět o své smysluplné služby.

Ráda bych zdůraznila, že oproti konvenčním státním školám mohou alternativní školy a centra v rámci systému školství nabízet služby, které více odpovídají potřebám některých dětí a jejich rodin.

Limity Nenásilné komunikace a “Pánovy nástroje nikdy nerozeberou pánův dům”

Snaha o změnu systému prostřednictvím dialogu a Nenásilné komunikace (NVC) naráží na své limity, pokud druhá strana – v tomto případě zaměstnanci státních institucí – není ochotna ke skutečnému dialogu. Asymetrie moci mezi státem a jednotlivými školami znamená, že pokusy o vyjednávání často nevedou ke změnám podstaty. Státní systém je nastaven tak, aby udržoval svou strukturu a kontrolu, a není motivován k přijímání prinicpů nenásilí, které by mohly ohrozit jeho mocenské postavení.

Citát Audre Lorde “Pánovy nástroje nikdy nerozeberou pánův dům” vystihuje tuto situaci. Nelze dosáhnout zásadní změny systému, pokud se používají stejné prostředky a postupy, které systém udržují. Alternativní vzdělávací modely, které se snaží operovat uvnitř státního rámce a za použití jeho nástrojů, se nakonec spíše přizpůsobí státním požadavkům a ztrácejí tím svou autonomii a původní vizi, čehož si navíc už ani nemusí být vědomi.

Samopohyb státního systému a jeho odolnost vůči změně

Státní školský systém má tendenci k sebezachování a setrvačnosti. Tento “samopohyb” znamená, že systém je odolný vůči změnám a inovacím, které by mohly narušit jeho stabilitu. Byrokratické mechanismy, legislativní rámce a institucionální struktury jsou navrženy tak, aby udržovaly status quo.

Pokusy o reformu samotné podstaty zevnitř často selhávají, protože systém není nastaven na přijímání změn, které by vyžadovaly zásadní přehodnocení jeho fungování. Přístupy zahrnující respektující přístup založený na principech nenásilí jsou často marginalizovány nebo asimilovány tak, aby neohrozily základní mocenskou strukturu systému. To vede k frustraci u těch, kteří usilují o skutečnou změnu, a k otázce, zda je vůbec možné dosáhnout svobodného vzdělávání uvnitř takto nastaveného systému.

Závěr: Hledání skutečné svobody ve vzdělávání

Snaha o svobodné vzdělávání v rámci státního systému naráží na zásadní překážky. Asymetrie moci, závislost na státním financování, regulační omezení a odolnost systému vůči změně omezují možnost dosáhnout skutečné svobody ve vzdělávání. Alternativní vzdělávací modely, které operují uvnitř státního rámce, jsou často nuceny k přizpůsobení a kompromisům, které ohrožují jejich základní hodnoty a cíle.

Je možné dosáhnout svobody ve vzdělávání pouze mimo státní systém? To by mohlo zahrnovat plně soukromé iniciativy, komunitní vzdělávání nebo jiné formy, které nejsou závislé na státním financování a regulacích. Takový přístup by však pravděpodobně vyžadoval výraznou finanční nezávislost, podporu jednotlivců, skupin, organizací i rodičů, a ochotu převzít odpovědnost za vzdělávání mimo zavedené struktury, včetně rizika ohrožení ze strany těchto institucí.

Pokud skutečně toužíme po vzdělávání, které respektuje lidské potřeby a jedinečné strategie jejich naplňování, tedy svobodu učení, je nejspíš na čase přehodnotit naši závislost na státním systému založeném na monopolu na násilí. Možná nastal čas na pokrok bez povolení. Propojit se, hledat paralelní cesty a vytvořit prostředí, kde se vzdělávání stane skutečně svobodným procesem. Osobním aktem svobody každého jednotlivého člověka – osvobozeným od regulací, standardizace a asymetrie moci. Je to náročná cesta plná výzev, ale věřím, že jedině tak můžeme vytvářet prostředí, vztahy a kulturu, která bude v souladu s hodnotami svobodného a sebeřízeného vzdělávání.

Výzva k zamyšlení

Co skutečně vyživuje vaše potřeby? Co znamená v kontextu státního systému neškodit v souladu s principy nenásilí? Proč jste zapsali děti k povinné školní docházce? Věříte, že někdo moudrý ví, co je pro druhé dobré? Dává vám smysl povinná docházka do škol i jednotné předepsané kurikulum? Jak jinak pečovat o potřeby dětí a jejich rodin? Jsme ochotni podniknout kroky nezbytné k dosažení skutečné svobody ve vzdělávání? Jsme připraveni podpořit iniciativy, které operují mimo státní rámec, a převzít odpovědnost za život a vzdělávání? A seznámili jste se už s problémem sladění lidských hodnot s AI? Tyto otázky jsou pro mě klíčové pro budoucí směřování a rozhodování o tom, čemu od nynějška dál věnovat pozornost, čas a ostatní zdroje.