V diskuzích o svobodě dětí se setkávám s názory, že děti jsou přirozeně vnitřně svobodné, nezávislé na vnějších vlivech, a že jejich vnitřní svoboda je dokonce ochrání před dopady mocenského přístupu dospělých, včetně těch, které jsou zakotveny v kultuře a společenských normách. Cílem tohoto článku je na základě poznatků neurověd a vývojové psychologie prozkoumat, jak se u dětí rozvíjí vnitřní svoboda, a upozornit na faktory vnějšího prostředí, které tento vývoj významně ovlivňují. Skutečně je vnitřní svoboda vrozená? Jaký vliv má vnější prostředí na její rozvoj?

Definice vnitřní svobody

Vnitřní svoboda se často definuje jako schopnost všímat si a ovlivňovat své myšlenky, emoce a rozhodnutí nezávisle na vnějších vlivech. Tento koncept zahrnuje jak negativní svobodu (svoboda od vnějších omezení), tak pozitivní svobodu (schopnost autonomně se rozhodovat a řídit vlastní život)【1】. Pokud bychom předpokládali, že vnitřní svoboda je vrozená, znamenalo by to, že lidé mají schopnost samostatného a kritického myšlení již od narození. Soudobé poznatky však tento předpoklad zpochybňují.

Neurovědy a vývoj mozku

Výzkumy v oblasti neurověd spíše ukazují, že mozkové struktury klíčové pro autonomii a seberegulaci, jako je prefrontální kortex, nejsou plně vyvinuté při narození. Tento vývoj probíhá postupně【2】.  Lidský mozek je zároveň velmi plastický, což znamená, že se celý život přizpůsobuje vnějším podnětům a zkušenostem. To umožňuje lidem učit se a rozvíjet schopnosti potřebné pro vnitřní svobodu.

Neurobiologicky se vývoj mozku odehrává prostřednictvím procesů, jako je synaptogeneze (tvorba nových synapsí), pruning (ořezávání nevyužitých synapsí) a myelinizace (obalování neuronů myelinovou pochvou pro rychlejší přenos nervových impulzů). Tento vývojový proces je dynamický v období puberty do rané dospělosti a pokračuje v průběhu celého života. Netýká se pouze zrychlení neuronální komunikace, ale i zvýšení propojení mezi prefrontální kortexem a dalšími oblastmi, jako je limbický systém, který je zodpovědný za emoční reakce. Tento proces je zásadní pro efektivní seberegulaci, protože propojení mezi těmito mozkovými oblastmi umožňuje lépe zvládat impulzivní chování a rozhodování v kontextu emocí 【3】​. Tyto procesy jsou pozvolné a závisí na podpoře dospělých a kvalitě vztahů, které děti zažívají 【4】.

Role vnějšího prostředí

Vývojová psychologie zdůrazňuje, že vnější prostředí hraje klíčovou roli v rozvoji vnitřní svobody. Děti jsou obecně zranitelné vůči vlivům dospělých a sociálním normám, roli v jejich schopnosti rozvíjet vnitřní svobodu hrají také individuální faktory, jako je osobnost, vrozená odolnost nebo podpůrné prostředí【5】.

Respektující přístup definujeme především jako ohled na potřeby, limity a odlišnosti. Nerespektující přístup dospělých může vést k narušení seberegulace a autonomie dětí【6】.

Zneužívání: parentifikace a adultifikace

Děti mohou být zneužívány nejen fyzicky, ale i emocionálně a psychicky. Zneužívání může mít mnoho podob. Například tlak na výkon (na regulaci emocí, intelektuální, fyzický) nejen kvůli sobě, ale aby naplnilo očekávání dospělých. Pečující tímto způsobem můžou kompenzovat své vlastní neúspěchy nebo touhu po přijetí a uznání. Tento druh nerespektujícího zacházení může ovlivnit psychické zdraví dítěte, včetně sníženého sebevědomí a zvýšeného stresu, zejména pokud není podpořeno jinými zdroji podpory 【7】.

V některých prostředích dochází k fenoménům parentifikace (dítě přebírá role dospělých) a adultifikace (dítě je vnímáno jako zralejší, než ve skutečnosti je). Tyto jevy mohou v některých případech vést k vážným důsledkům pro emocionální vývoj dítěte, včetně zvýšeného rizika úzkosti, deprese a narušení schopnosti vytvářet zdravé vztahy v dospělosti. Výsledky však závisí na dalších faktorech, jako je míra podpory, kterou dítě obdrží, a jeho individuální odolnost【8】【9】.

Studie ukazují, že děti s černou pletí mohou být častěji vnímány jako zralejší a méně potřebné ochrany. Tyto předsudky vedou k přísnějším disciplinárním opatřením a hypersexualizaci. Toto předčasné vystavení „dospělým“ rolím a očekáváním nejen narušuje jejich dětství, ale také zvyšuje riziko duševních problémů, jako jsou úzkost, deprese nebo posttraumatický stres 【10】.

Obětování vlastních potřeb

Děti jsou přirozeně závislé na dospělých a často přizpůsobují své chování, aby udržely dobré vztahy s pečovateli. Pokud jsou vystaveny tlaku na výkon, kritice nebo srovnávání, mohou obětovat své vlastní potřeby a přijímat vinu za neúspěchy na sebe. Tím se oslabuje jejich vnitřní motivace, sebeúcta a schopnost svobodně se rozhodovat v budoucnosti.

Některé děti díky parentifikaci rozvíjejí vysokou míru empatie, odpovědnosti a resilience, zejména pokud mají v životě další podpůrné dospělé osoby či přístup k pozitivním sociálním vlivům. Stále však platí, že si tyto dovednosti mohou osvojit na úkor vlastních potřeb.

Sebeúcta a vnitřní svoboda

Vnitřní svoboda je úzce spjata se sebeúctou. Dítě, které se cítí přijímané a respektované, rozvíjí zdravou sebeúctu a větší schopnost jednat autonomně. Naopak děti, jejichž hodnota je podmiňována výsledky nebo srovnáváním, mohou mít nízkou sebeúctu a omezenou vnitřní svobodu.

Teorie sebeurčení a mindset

Teorie sebeurčení, kterou rozpracovali psychology Edward Deci a Richard Ryan, zdůrazňuje tři základní lidské potřeby, které jsou klíčové pro vnitřní motivaci a psychologický rozvoj: autonomii, kompetenci a sounáležitost. Autonomie se týká pocitu, že člověk má kontrolu nad svými vlastními činy a rozhodnutími. Kompetence odkazuje na schopnost cítit se efektivním ve svých interakcích s prostředím. Sounáležitost zahrnuje potřebu mít blízké a smysluplné vztahy s ostatními.

Podle této teorie, když jsou tyto potřeby uspokojeny, jsou lidé více motivováni vnitřně, což vede k projevování autentického, autonomního chování a k realizaci svých vnitřních životních aspirací. Vnitřní aspirace odrážejí osobní cíle a hodnoty, jako je osobní růst, vztahy a společenský přínos, které jsou považovány za inherentně uspokojující.

Naopak, vnější životní aspirace, jako je bohatství, sláva a atraktivní vzhled, jsou často motivovány vnějšími odměnami nebo společenským tlakem. Když jsou jedinci příliš zaměřeni na tyto vnější cíle na úkor vnitřních aspirací, může to vést k nižší celkové pohodě a autonomii. Teorie sebeurčení tak poukazuje na význam podpory prostředí, které naplňuje základní psychologické potřeby, umožňuje jim rozvíjet své vnitřní aspirace a podporuje zdravý psychologický růst【11】.

Teorie mindsetu, kterou vyvinula americká psycholožka Carol Dweck, popisuje, jak se formují dva základní typy myšlení – „fixed mindset“ a „growth mindset“. „Fixed mindset“ vzniká, když jedinci věří, že jejich schopnosti jsou dané a neměnné, což často vede k vyhýbání se výzvám a strachu z neúspěchu. Na druhou stranu, „growth mindset“ se vyvíjí, když lidé vnímají schopnosti jako rozvíjející se a zlepšitelné prostřednictvím úsilí a učení. Tento mindset podporuje přijímání výzev a považuje neúspěch za příležitost k učení a růstu. Rozvoj těchto mindsetů je ovlivněn různými faktory, včetně způsobu, jakým dospělí reagují na úspěchy a neúspěchy dětí, což může posilovat jednu nebo druhou formu mindsetu【12】.

Vývoj autonomie a seberegulace

Vnitřní svoboda se vyvíjí postupně v průběhu celého života. Lidé se nerodí se schopností plně ovládat své emoce a myšlenky, ale tyto schopnosti se během života rozvíjejí. Zpočátku jsou děti zcela závislé na vnější regulaci, postupně však získávají schopnost samostatně uvažovat a řídit své chování 【13】.

Závěr

Na základě poznatků z neurověd a vývojové psychologie můžeme dospět k závěru, že vnitřní svoboda se vyvíjí postupně a není vrozená. Tento vývoj lze chápat jako komplexní proces, který je ovlivněn mnoha faktory, jako jsou individuální rozdíly mezi lidmi a kvalita jejich vztahů, odvozených od kulturních norem ve společnosti.

A jak to vidíte vy?

Otázky k zamyšlení

• Jak odlišujete své vlastní potřeby a očekávání od skutečných potřeb ostatních?
• Jak poznáte, že nevyužíváte druhé pro své emocionální či jiné potřeby? Například pro potřebu uznání? Pro mě jsi máma roku! Jste prostě hrdina, úžasná/úžasný, co všechno pro děti děláte. Rodiče dětí by vaší škole měli být vděční. Ty jsi boží, kdybys tak byla moje máma.
• Vidíte specifika a možné limity ve vztazích dětí a dospělých, především kvůli existenciální (biologické, psychické i sociální) závislosti dětí na dospělých?
• Jaký vliv má na vývoj vnitřní svobody kultura společnosti založená na asymetrii moci a monopolu násilí?