TL;DR: V tomto článku sdílím svou osobní zkušenost se sociálním znevýhodněním a traumatem a kladu si otázku, zda současný vzdělávací systém skutečně odpovídá potřebám dětí. Zkoumám, jak důležité je respektovat autonomii, kompetence a sounáležitost dětí pro jejich zdravý vývoj a motivaci, a nabízím úvahy nad tím, jak zlepšit přístup ke vzdělávání a podpoře dětí.

1. Sociální znevýhodnění a trauma: Pochopení a řešení v kontextu výchovy a vzdělávání

V naší společnosti existují lidé, kteří se potýkají s obtížnými životními okolnostmi, jež jim brání v naplňování jejich lidských potřeb. Tito jedinci bývají označováni jako „znevýhodněné děti“. Znevýhodnění těchto dospívajících je z velké části způsobeno absencí blízkých pečujících osob nebo tím, že žijí s lidmi, kteří z různých důvodů nejsou schopni adekvátně reagovat na jejich potřeby. Reakce dětí na stresující události jsou různorodé, ale jednou z nich může být vývojové trauma.

V důsledku kombinace traumatizujících událostí s dlouhodobým stresem, který ovlivňuje odolnost a schopnost spontánního hojení, se může rozvinout například posttraumatická stresová porucha (PTSD). Soudobé poznatky z neurověd a vývojové psychologie ukazují, že trauma není pouze stavem válečných veteránů či přeživších holokaustu. Trauma není samotná událost, která se lidem stane, ale reakce jejich organismu na tuto událost. Pokud děti vyrůstají v prostředích, která neumožňují autonomní uspokojování biologických, psychologických a sociálních potřeb, mohou přirozeně reagovat tím, čemu nejčastěji říkáme poruchy chování a učení, psychosomatická onemocnění nebo trauma. Pokud jim chybí pozitivní vzory a inspirace, mohou se nápodobou učit ignorovat své potřeby, což může vést k postupnému narušení jejich sebeobrazu, sebeúcty, důvěry v bezpečný svět a vztahy s ostatními lidmi, což může mít za následek nemoc . [1]

Lidé, tedy také děti, potřebují pro svůj zdravý vývoj opakovaně zažívat pozitivní interakce se světem a lidmi kolem sebe.

2. Potřeba pozitivních interakcí a otázky k zamyšlení

Lidé, včetně dětí, potřebují pro svůj zdravý vývoj opakovaně zažívat pozitivní interakce se světem a lidmi kolem sebe. Nabízím vám otázky k zamyšlení, které mě napadají nikoliv v duchu kritiky a odsouzení, ale naopak s motivací učit se spolu s vámi, poznávat, vytvářet příležitosti a možnosti pro zlepšení kvality života nás všech.

Můžete je na sebe nechat působit a pokusit se je přijmout s otevřenou myslí. Možná spolu s nimi přijdou ruku v ruce další podněty k prozkoumání. Společně pak můžeme rozvíjet dialog a hledat způsoby, jak se s odpověďmi na ně vypořádat s ohledem, soucitem a laskavostí:

• Co když znevýhodnění spočívá také v něčem docela odlišném od našich představ o tom, co je znevýhodnění a jak se projevuje?
• Mohou být jedněmi z příčin znevýhodnění a diskriminace současný způsob učení založený na předpokladu, že je třeba člověka přimět k jednotnému způsobu a obsahu vzdělávání, i když bez jeho souhlasu a bez ohledu na jeho potřeby? Respektive přístup k výchově vycházející z představ, že jedni nevědí, co je pro ně dobré, zatímco druzí to vědí?
• Jsou současné vzdělávací politiky a legislativy upravující výchovu a vzdělávání založené na výzkumech (evidence-based approach) o jejich prospěšnosti? Včetně důkazů o pozitivním vlivu jednotného způsobu a obsahu vzdělávání na wellbeing jednotlivců a celé společnosti?

3. Osobní příběh: Příběh znevýhodněného dítěte

Můj příběh, dítěte, které bylo sociálně znevýhodněno, může sloužit jako ilustrace tohoto problému. Moji rodiče mě opustili a já jsem byla vychovávána svými prarodiči. Ačkoli se o mě starali, jak nejlépe dovedli, jejich metody výchovy byly často tvrdé a násilné. Navíc jsem byla svědkem domácího násilí. I přes těžké okolnosti jsem věřila, že se o mě snaží pečovat podle svých nejlepších schopností.

Většinu svého dětství jsem strávila ve výchovně vzdělávacích institucích, kde jsem trávila čas od raných hodin do pozdního odpoledne. Přes bohatou nabídku výchovně vzdělávacích aktivit a soustředěný zájem učitelů a vychovatelů ve mně tato zkušenost vyvolala silný pocit opuštění.

Škola, která měla být místem, kde bych se měla cítit chráněna a podporována, se stala dalším místem, kde jsem nemohla samostatně naplňovat své potřeby. Chápala jsem, že dospělí kolem mě mi nedůvěřují a nevnímají mě jako schopnou učit se a činit dobrá rozhodnutí. Dávali to najevo především tím, že se snažili naplňovat mé potřeby podle všeobecného přesvědčení, že vědí lépe než „dítě“, co je pro něj dobré. Namísto toho, aby spoluvytvářeli prostředí, kde by dospívající vůbec získali příležitost naplňovat své skutečné potřeby autonomně.

Nemyslím tím bez přítomnosti dospělých, ale aniž by je dospělí kontrolovali, hodnotili, srovnávali, ovládali či nutili do toho, co považovali za správné. Věřím, že je k tomu vedly dobré úmysly, možná také vlastní naučené způsoby uvažování a komunikace. Tyto zkušenosti však vedly k pocitu osamělosti a ztráty motivace k učení. Domnívám se, že tyto mé zkušenosti jsou v souladu s teorií sebeurčení a její metaanalýzou . [2], [3]

4. Teorie sebeurčení a její význam

Psychologové Edward Deci a Richard Ryan vyvinuli teorii motivace, která naznačuje, že lidé mají tendenci být spontánně vnitřně řízeni potřebou vývoje, osobního růstu a získání naplnění. Prvním předpokladem teorie sebeurčení je, že lidé jsou evolučně zaměřeni na seberozvoj, získání zvládnutí výzev a nových zkušeností, tedy na cokoli, co je nezbytné pro naplnění bio-psycho-sociálních potřeb, pro přežití a naplnění soudržného smyslu pro sebe i pro společnost, jejíž jsou součástí.

Zatímco lidé jsou často motivováni jednat vnějšími odměnami, jako jsou peníze, ceny, známky a uznání (externí či vnější motivace), teorie sebeurčení se zaměřuje primárně na vnitřní zdroje motivace, jako je nutnost získat znalosti nebo nezávislost k účinnému přežití (vnitřní motivace a vnitřní životní aspirace).

Podle teorie sebeurčení lidé potřebují k dosažení takového evolučně psychologického růstu následující:

• Pocit vlastní kompetence: Lidé potřebují zvládnout úkoly, které si stanoví, a učit se různým dovednostem.
• Sounáležitost: Lidé potřebují cítit, že jsou uznány jejich bio-psycho-sociální pocity a potřeby a jsou respektovány jejich vlastní strategie jejich naplňování.
• Autonomie: Lidé potřebují cítit osobní účinnost (self-efficacy) a mít kontrolu nad vlastním životem, prožíváním, chováním a cíli. [4]

5. Vliv právních norem na životy dětí

Když mi bylo 14 let, opustila jsem domov a žila na ulici. V té době jsem si uvědomila, jaký dopad mají právní normy na životy dětí. Místo toho, aby mě práva dětí chránila a podporovala, se stala nástrojem pro systematickou a systémovou diskriminaci dospívajících.

Nicméně, i přes těžké okolnosti, jsem se nakonec dokázala vymanit z tohoto znevýhodnění. Díky lidem, kteří mi tehdy poskytli práci a ubytování, jsem mohla začít žít důstojný život, i když tím riskovali, protože jsem nedosáhla potřebného věku. Později jsem se rozhodla vzdělávat a podnikat. Zamilovala jsem si ekonomii, psychologii, neurovědy a vzdělávání, a rozhodla jsem se podporovat „děti ulice“.

Tento příběh je jeden z mnoha, který ilustruje, jak mohou sociální znevýhodnění a trauma ovlivnit životy lidí a jak je důležité poskytnout adekvátní podporu a ochranu, které skutečně potřebují, nikoli jen takové, jaké se domníváme, že potřebují.

6. Jak odlišit skutečné potřeby od našich názorů?

Dovolte mi na tomto místě položit další otázku ke společnému učení: Jak odlišíte vlastní názor, přesvědčení, očekávání, přání a nároky od skutečných potřeb člověka?

Osvědčilo se mi pravidlo: Pokud chci někomu pomoci, zeptám se na souhlas. Pokud souhlasí, znovu zvážím svá východiska, než se rozhodnu, zda skutečně pomáhat mohu a budu.

Wellbeing je populárním termínem, který často slouží nejen politickým záměrům. Proto je pro mě důležité kalibrovat jazyk, jak o blahu člověka a jeho nejlepších zájmech hovoříme. Pro mě wellbeing neznamená, že někdo zvenčí zajišťuje ostatním blaho. Blaho pro mě znamená mít možnost autonomně zajišťovat všechny své potřeby, tedy když mi nikdo nebrání v tom, abych uskutečňovala, co je v mém zájmu.

Tento příběh je jeden z mnoha, který ilustruje, jak mohou sociální znevýhodnění a trauma ovlivnit životy lidí a jak je důležité poskytnout adekvátní podporu a ochranu, které skutečně potřebují, ne takové, jaké se domníváme, že potřebují.

6. Jak odlišit skutečné potřeby od našich názorů?

Dovolte mi na tomto místě položit další otázku ke společnému učení: Jak odlišíte vlastní názor, přesvědčení, očekávání, přání a nároky od skutečných potřeb člověka?

Osvědčilo se mi pravidlo: Pokud chci někomu pomoci, zeptám se na souhlas. Pokud souhlasí, znovu zvážím svá východiska, než se rozhodnu, zda skutečně pomáhat mohu a budu.

Wellbeing je populárním termínem, který často slouží nejen politickým záměrům. Proto je pro mě důležité kalibrovat jazyk, jak o blahu člověka a jeho nejlepších zájmech hovoříme. Pro mě wellbeing neznamená, že někdo zvenčí zajišťuje ostatním blaho. Blaho pro mě znamená mít možnost autonomně zajišťovat všechny své potřeby, tedy když mi nikdo nebrání v tom, abych uskutečňovala, co je v mém zájmu.

7. Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra

Jedním z možných řešení, které by mohlo představovat alternativu k současnému systému vzdělávání, je koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra. Tato centra by byla místy, kde by se kladl důraz na individuální potřeby dětí a jejich autonomní rozvoj. Zde by děti měly možnost samostatně naplňovat své bio-psycho-sociální potřeby, aniž by byly neustále pod dohledem, kontrolou nebo nátlakem dospělých, kteří se často domnívají, že vědí lépe, co je pro dítě dobré.

Taková centra by se zaměřila na vytvoření prostředí, kde by se děti cítily respektované a uznávané, a kde by se kladl důraz na rozvoj kompetencí, sounáležitosti a autonomie. V tomto prostředí by byly podporovány nejen akademické dovednosti, ale i životní dovednosti, které jsou nezbytné pro zdravý a naplněný život.

Věřím, že pokud bychom vytvořili taková místa, mohla by se stát významným krokem směrem k inkluzivnějšímu a spravedlivějšímu vzdělávacímu systému, který by lépe odpovídal potřebám všech dětí, zejména těch sociálně znevýhodněných.

Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra

8. Výzva k dialogu a společnému učení

Závěrem bych vás chtěla vyzvat k otevřenému dialogu a společnému učení. Přemýšlejme spolu nad tím, jak můžeme lépe porozumět potřebám dětí a jakým způsobem jim můžeme pomoci, aby se cítily respektované, podporované a motivované k osobnímu růstu.

Nezůstávejme jen u teoretických úvah, ale snažme se hledat praktické způsoby, jak tyto myšlenky realizovat v každodenním životě a ve vzdělávacím systému. Věřím, že společně můžeme přispět k tomu, aby každé dítě mělo šanci prožít svůj život naplno a rozvíjet svůj potenciál bez ohledu na to, s jakými znevýhodněními se potýká.

O rozmanitých přístupech k podpoře dospívajících, o příčinách a důsledcích znevýhodnění dětí, píši v navazujících článcích.

Část 2 | Rozpor sociálních služeb a školského systému

Část 3 | Koncept sociálně vzdělávacích služeb

Část 4 | Financování, rovný přístup a spravedlnost

Část 5 | Kdo je zodpovědný a jak se stát změnou

9. Odkazy a zdroje

V průběhu textu byly zmíněny různé teorie a přístupy, které se opírají o konkrétní výzkumy a odborné zdroje. Tady je několik z nich. Níže uvádím všechny klíčové zdroje, které podporují jednotlivé argumenty a na které se můžete dále odkazovat pro hlubší studium této problematiky:

1. Vývojové trauma a jeho vliv na dětskou psychiku – (zdroj: odborná literatura o vývojovém traumatu a neurovědách) .
2. Teorie sebeurčení a její metaanalýza – Deci, E. L., & Ryan, R. M. (1985). Intrinsic motivation and self-determination in human behavior .
3. Meta-analýza teorie sebeurčení – Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2000). The “what” and “why” of goal pursuits: Human needs and the self-determination of behavior .
4. Vliv autonomie, kompetence a sounáležitosti na psychologický růst – Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2008). Self-determination theory: A macrotheory of human motivation, development, and health .

Tyto zdroje poskytují hlubší vhled do teorie a praktických aplikací, které jsou základem navrhovaných řešení a konceptů v tomto článku.

10. Závěrečné myšlenky

Doufám, že tento článek vám poskytl nové perspektivy na problematiku sociálního znevýhodnění a traumatu u dětí a vyvolal ve vás otázky, které mohou vést k dalšímu zkoumání a diskusi. Těším se na vaše názory, otázky a návrhy, jak můžeme společně pracovat na vytvoření prostředí, které bude lépe odpovídat potřebám všech dětí.

Zdroje:

Koncept inkluzivního sociálně vzdělávacího centra (ISVC) https://seberizenevzdelavani.cz/koncept_isvc.pdf

Sebeřízené vzdělávání zdroje a výzkum na webu Aliance pro sebeřízené vzdělávání

Gray Peter, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje. Praha, Nakladatelství Pupenec, 2023

[1] Joseph Spinazzola, Bessel van der Kolk a Julian D. Ford, Developmental Trauma Disorder: A Legacy of Attachment Trauma in Victimized Children, 2021

Více než stovka zdrojů na téma vývojové trauma a PTSD, publikace výzkumů, studie https://en.wikipedia.org/wiki/Psychological_trauma

[2] Deci, EL Účinky externě zprostředkovaných odměn na vnitřní motivaci. Časopis osobnosti a sociální psychologie. 1971; 18: 105-115.

Deci, EL, & Ryan, RM Jiskrová motivace a sebeurčení v lidském chování. New York: Plenum; 1985.

Deci, EL, & Ryan, RM “Co” a “proč” cílů: Lidské potřeby a sebeurčení chování. Psychologické vyšetření. 2000; 11: 227-268.

Deci, ED, & Ryan, RM Příručka výzkumu sebeurčení. New York: Univerzita Rochester Press; 2002.

Ryan, RM, & Deci, EL (2000). Teorie sebeurčení a usnadňování vnitřní motivace, společenského rozvoje a blahobytu. American Psychologist, 2000 ; 55: 68-78.

[3] A cross-cultural analysis of autonomy in education: A self-determination theory perspective, Valery I. Chirkov, 2009.

[4] Zde jsou desítky zdrojů, výzkumů, publikací o tom, co umožňuje a brání osobní účinnosti https://cs.wikipedia.org/wiki/Self-efficacy

[5] Stanley Milgram (2004). Obedience to Authority: An Experimental View. New York: HarperCollins.

Stanley Milgram (1992) (edited by John Sabini and Maury Silver). The Individual in a Social World: Essays and Experiments. Second Edition. New York: McGraw-Hill.

Stanley Milgram (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, Vol. 67, pp. 371-378.

Blass, T. (2004). The Man Who Shocked the World: The Life and Legacy of Stanley Milgram. New York, NY: Basic Books.

[6] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Standardy kvality sociálních služeb https://www.mpsv.cz/standardy-kvality-socialnich-sluzeb

[7] Web ASV https://www.seberizenevzdelavani.cz

[8] Respektovat a být respektován, Nováčková a Nevolová (2020), ISBN: 978-80-87917-50-3

[9] Oxford Research Encyclopedia of Education, Peter Gray, Self-Directed Education—Unschooling and Democratic Schooling (2017) https://cdn2.psychologytoday.com/assets/self-directed_ed.-published.pdf

[10] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Metody sociální práce

https://www.mpsv.cz/documents/20142/1864403/mpsv_prirucka+praxe+soc+prace_NET.PDF/

[11] Odbor sociální péče o dítě ČR, Metody sociální práce https://www.ospod.cz/informace/metody-socialni-prace/

Definice a zásady poskytování služeb nízkoprahových center v ČR https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%ADzkoprahov%C3%A9_za%C5%99%C3%ADzen%C3%AD