Internet a sociální média jsou dnes místy, kde se sdílí prakticky vše – od každodenních momentů až po životní milníky. Mnozí to považují za přirozenou součást moderního rodičovství, prostředek, jak se spojit s ostatními rodiči a nebo za příležitost, jak propagovat své projekty. Tato kultura sdílení se nezadržitelně rozšířila i do světa soukromí dětí. Zatímco respektuji rozhodnutí těch, kteří se rozhodli sdílet o svých dětech online, já se rozhodla jít vlastní cestou.

Identity, životní příběhy dětí a jejich cesty k dospělosti jsou pro mě drahocenné a osobní. Právě proto je nesdílím na internetu. Učím se nevystavovat děti riziku ztráty identity, nepoužívat jejich dětství jako prostředek k propagaci svých názorů nebo projektů. Nechci zkrátka nic prodávat na úkor jejich soukromí. Soukromí mého dítěte není na prodej.

Jsem si plně vědoma, že tímto rozhodnutím se mohu vyloučit z některých sociálních interakcí a z efektivního marketingu – obrázky a videa z dětství dnes vzbuzují silný zájem a jsou oblíbeným marketingovým nástrojem. Avšak pro mě je důležitější pokusit se o soukromí. Proč?

Dokážete si představit svět, kde je mnohý okamžik vašeho dětství nebo dospělého života dokumentován, analyzován, volně interpretován a zveřejněn na internetu, aniž byste o tom věděli nebo souhlasili? Jak paradoxní, že se tímto způsobem šíří také osvěta o duševním zdraví a respektujícím přístupu.

Můžete namítat, že jste dětem řekli, že o nich sdílíte na sociálních sítích. Můžete argumentovat, že vám k tomu dokonce udělily souhlas. Ano, děti mohou souhlasit s tím, co navrhnu, zvláště pokud jim vysvětlím, že tím dělají dobré skutky. Ale co si děti opravdu vybírají, když jim jsou dospělými nabídnuty možnosti?

Respekt k dětem pro mě znamená respektovat mimo jiné i jejich limity. Nejsou to malí dospělí, jsou celou svou existencí závislí na nás, dospělých, a nemají často dostatek zkušeností ani dovedností k předvídání důsledků svých rozhodnutí. Obsah na internetu může přetrvat, i když se později rozhodneme smazat obsah.

Formování digitální identity dětí a ovlivňování vývoje identity.

Digitální identita je jako mozaika. Jedná se o souhrn všech digitálních stop a informací, které zanecháváme online. Tato identita může zahrnovat různé informace, například jméno, fotky, místa, která jste navštívili, vaše zájmy, názory a další informace, které sdílíte na internetu.

Mnozí rodiče začínají vytvářet digitální identitu svých dětí daleko dříve, než si děti samy začnou uvědomovat, jaký smysl chtějí dát své existenci a osobnosti, jakou stopu chtějí na internetu zanechat​. Když rodiče sdílí informace o svých dětech na internetu, vytvářejí tím obraz, který může ovlivnit, jak je jejich dítě vnímáno nejen ve virtuálním světě. A ještě než mají děti možnost vyjádřit se a vytvořit si vlastní digitální identitu.

Jaké jsou důsledky sdílení soukromých informací dětí na internetu?

Dospívající, kteří zjistí, že jejich rodiče sdíleli detaily z jejich dětství a soukromí na internetu, mohou prožívat různé pocity, jako je pocit zrady, zahanbení nebo zlost. Tyto pocity mohou mít vážné důsledky pro jejich vzájemný vztah s rodiči, včetně ztráty důvěry, napětí nebo odcizení.

Důsledky pro psychiku dítěte mohou být hluboké. Dítě se může cítit jako objekt, nikoli subjekt svého života. Může být ovlivněno jeho sebevědomí a vývoj smyslu pro sebe sama​. To může vést k problémům s identitou a může se u něj vyvinout úzkost, deprese nebo jiné duševní zdravotní problémy.

Mladí lidé jsou obzvlášť zranitelní v období dospívání, kdy, mnohdy dramaticky, budují svou novou identitu dospělého. Začínají experimentovat se svou vlastní prezentací, včetně té na sociálních sítích. Pokud rodiče vytvoří online identitu pro své dítě a důsledkem bude konkrétní vnímání osobnosti dítěte ostatními, může to ovlivnit jeho pocity individuality, nezávislosti​ a sebeúcty.

Sdílení soukromých informací na internetu může také ovlivnit sociální vazby dítěte. Může se cítit nepohodlně v interakcích se svými vrstevníky, pokud ví, že tyto informace jsou veřejně dostupné. Může se obávat posměchu nebo odsudků ze strany ostatních a související kyberšikany. Dítě bude jednou dospělým, který třeba bude spolupracovat s ostatními, ucházet se o pracovní pozici nebo studijní místo.

Pokud jde o soukromí, děti se mohou cítit bezmocné, protože nemají kontrolu nad informacemi o sobě, které jsou veřejně dostupné. To může mít dlouhodobé důsledky pro jejich ochotu sdílet a důvěřovat ostatním.

Děti se umí postavit za svou potřebu soukromí.

Existuje několik příkladů, které ilustrují důsledky tohoto chování. Například děti některých populárních Family Life Bloggerů a YouTuberů ve světě se veřejně postavily proti sdílení svých životů online. To vedlo k veřejným debatám o soukromí dětí a etice sdílení obsahu o dětech na sociálních médiích.

V roce 2019 se skupina francouzských teenagerů rozhodla podat žalobu na své rodiče za porušení svého soukromí na sociálních sítích. Tento případ byl jedním z prvních svého druhu a ukazuje na rostoucí uvědomění si potřeby soukromí dětí.

Všechny tyto příklady poukazují na to, aby rodiče respektovali soukromí svých dětí a vedli s nimi otevřené a čestné diskuze.

Na tomto místě chci zdůraznit, že neodsuzuji rodiče, kteří sdílí o svých dětech online. Mám pochopení pro potřeby rodičů být uznán jako dobrý rodič, být rozpoznáván ve své komunitě, mít vliv a možnost sebepropagace. Cílem tohoto článku není šíření negativity, kritiky, pocitů viny a strachu. Nabízím pohled a možnosti, kudy je také možné vydat se s dětmi na cestu kyberprostorem. V úvahách vycházím ze svých vlastních prožitků z období dospívání a především z rozhovorů v rámci setkání s dospívajícími lidmi. Nabídka je to dobrovolná, je pochopitelně na vás, jak se rozhodnete sdílet se světem.

Propagace a sdílení bez obnažování soukromí dětí. Někdo musí být první.

Vzdát se sharentingu* je prvním krokem. Dalšími jsou osvěta v oblastech soukromí, osobního vlastnictví (soukromí a identita spadají pod pojem osobní vlastnictví) a vytrvalost ve sdílení a v propagaci bez zaměření na soukromí dětí. To bezpochyby přináší nové výzvy jako hledání rozmanitých způsobů naplnění potřeb uznání a kontaktu s lidmi. Pokročilejším sociálním hackingem je sdílení a propagace jinými marketingovými způsoby a kanály.

Věřím, že děti se učí napodobováním, a nechci je učit, že jejich soukromí není hodno úcty, že žít ve světě sociálního marketingu je normou. Ráda bych je naučila jiným hodnotám, než tomu, že identita a soukromí jsou bezcenným vlastnictvím, které nabývá na hodnotě teprve když se prodají, s přibývajícími lajky a seberealizací rodičů.

Místo toho si přeji, aby se ode mě dozvěděly, proč je pro mezilidské vztahy a společnost důležité trpělivě čekat na informovaný souhlas. Aby se učily o kultuře založené na vědomém souhlasu, tedy na konsensu. To je pro mě skutečný projev respektu k jejich důstojnosti.

Jak to máte vy? Praktikujete “sharenting”? Pokud ne, jak jinak komunikujete o své rodině?

Jak propagujete své sociální projekty?

Je pro vás důležitá konsensuální kultura?

Sdílí vaši rodiče vaše soukromí? Jak se v tom cítíte?

* z anglického share – sdílení a parenting – rodičovství