Trauma se stalo populárním pojmem. Stejně jako v minulosti jiné biopsychosociální stavy. Posttraumatická stresová porucha se zdá být doprovodným fenoménem psychiky dnešní společnosti. Jako by snad ani nebylo člověka, který si do dospělosti nenese nějaký ten pověstný šrám na duši v podobě emočních zranění z původní rodiny, školy. Pokud neprožil nějaký traumatický zážitek během období dospívání, pak se nejspíš setkal s traumatizující zkušeností v pozdějším období dospělosti.

TRAUMATŮM NAVZDORY

Diskuse na sociálních sítích na témata trauma ve výchově a vzdělávání jsou často vášnivé. Na první pohled by se mohlo zdát, že život ve světě je jedno velké traumatizující drama. A možná je, ale, jak já to vidím, jsou mezi námi tací, kteří si uvědomují důsledky prožitého, uznávají a přijímají celou škálu i těch nejsilnějších lidských tělesných stavů, pocitů a přesto, nebo možná právě proto, žijí převážně spokojeně.

Účelem tohoto článku není zpochybňovat skutečnost, že náročné situace mohou vést k traumatu a trauma může být zdrojem posttraumatické stresové poruchy. Ráda bych však na tomto místě zdůraznila, že reakcí na náročnou i extrémní situaci nemusí být trauma. Trauma není danost, a to ani v případě zanedbávání či týrání dětí. Dokonce ani tehdy ne, když jsou děti ponechány traumatizující události napospas, protože rozvoj traumatu je komplexní. Dále bych si přála, aby zaznělo, že ani trauma a posttraumatická stresová porucha nemusí přetrvávat navždy.

Je pro mě totiž velmi důležité nezpochybňovat skutečnost těch, a já se domnívám, že jich je většina, kdo trauma nebo náročné, potenciálně traumatizující události prožili, vypořádali se s nimi, někteří dokonce již jako děti, a žijí bez patologií.

Svou roli v samoúzdravném procesu, ve “zhojení” traumatu, může sehrát přirozená odolnost člověka (resilience), jeho schopnost vyvíjet a zapojit obranné mechanismy, vnitřní motivace organismu k životu, tedy také chuť hledat a nalézat jedinečné způsoby sebezáchovy. Přijměte prosím tento text spíš jako oslavu lidskosti.

STVOŘENÍ PACIENTA A VÝŽIVA NENÁVISTI

Naopak věřím tomu, že patologizace traumatu může vést jednotlivce k negativnímu sebepojetí, ke ztrátě naděje, motivace k překonání nesnází. Někteří lidé referují o opuštění víry v uzdravení, nemožnosti prožívat sebeúctu. Cítí vztek, obviňují sebe i “pachatele”, nejčastěji své rodiče, školy, společnost. Polaritě, nesnášenlivosti mezi společenskými skupinami, myslím, prospívá pocit ublíženosti, možnost pohoršovat se nad chováním ostatních a morální nadřazenost.

Domnívám se, že tak může docházet k samotné traumatizaci, “vyrobení umělého” traumatu ex post. Uvěříte-li, že jste byli poškozeni a cesta k naplnění potřeb vede pouze skrze psychoterapii a další léčebné postupy, váš život, sebepojetí, se může zásadně proměnit.

SČÍTÁNÍ A ODČÍTÁNÍ RAN OSUDU

“Tělo sčítá rány”, píší traumaguruové. Odpusťte mi pejorativní a hodnotící nálepku těch, kteří se na účet traumatu nejčastěji vyjadřují, ale nemohla jsem si pomoci, protože cítím vztek. Příliš často totiž spolupracuji s klienty, kteří v důsledku objevení takových informací prožívají pocity zoufalství a bezmoci, když se ztotožní s transdiagnostickým modelem vývojových mechanismů, které vysvětlují silné vazby mezi traumatem z dětství a psychopatologií.

Tento výzkum identifikoval tři široké oblasti ovlivněné traumatem: zpracování sociálních informací, zpracování emocí a zrychlené biologické stárnutí. Studie pojednává o tom, že u dětí vystavených traumatu často dochází ke změnám ve zpracování sociálních informací, které upřednostňují informace související s ohrožením, ke zvýšené emoční reaktivitě na podněty související s ohrožením, k nízkému emočnímu uvědomění a k potížím s emočním učením a regulací emocí.

Je tomu ale skutečně tak? Vede doopravdy cesta přímo od traumatu k nemoci? A nemůže to, že o situaci začínáme uvažovat jako o fatální, způsobit následné trauma? Něco jako trauma vzniklé v důsledku integrace prožitku jako poškozujícího, invalidizujícího? Trauma poté, co přijmu situaci jako traumatizující?

Všímám si, jak se kolem populárních autorů knižních bestsellerů šíří jakási aura nezpochybnitelnosti, kult osobnosti. Prodavají se “inovativní” metody na léčbu traumatu, které však nemusí být ničím více než tím, co nabízí vaši blízcí či psychoterapeuté již stovku let, tedy autentický vztah, zájem a přijetí. Mám radost, pokud se lidem cokoli a kdokoli osvědčí a vede k osvětě. Píšu však o tom, že jsou tací, které patologizace psychických stavů zraňuje, zneschopňuje v očích svých i veřejnosti, neumožňuje zachovat si tvář a lidskou důstojnost.

ODSUZUJI NÁSILÍ

Nenabádám k nedůvěře obětem násilných činů ani k násilí jako takovému. Mým cílem je výzva k dalšímu zkoumání a poznávání i k tomu, abychom zkusili objevit a projevit důvěru v sebeúzdravnou schopnost a odolnost člověka. Věřím, že důvěra v kompetence může přispět hojení traumatu.

Nedávný výzkum naznačuje, že způsob, jakým člověk trauma zpracovává a integruje, může ovlivnit jeho potenciální dopad. Jedna studie z Harvard Medical School zdůraznila roli seberegulace, uvědomění a emočního vyjádření při zvládání traumatu. To zahrnuje pochopení toho, jak se každý z nás samoreguluje, když čelí stresu, a uvědomění si emocí, které nás přivedly do současného stavu.

Nevyřešený stres může narušit pocit celistvosti v nás samých, a čím více budeme této roztříštěnosti v každodenním životě věnovat pozornost, tím více můžeme tyto vzorce identifikovat a vyřešit dříve, než se stanou chronickými. Tato studie také zdůraznila význam ko-regulace, tedy umožnění rezonance s nervovým systémem druhého člověka, což naznačuje, že naše emoční stavy mohou být ovlivněny lidmi v našem okolí.

Ačkoliv tyto studie výslovně nepojednávají o tom, že trauma se nemusí rozvinout, pokud si ho člověk uvědomuje, všímá si ho, prožívá emoce, sdílí emoce a myšlenky a učí se, zdůrazňují význam emočního uvědomění a regulace pro zvládání traumatu a potenciální zmírnění jeho dlouhodobých dopadů.

Je zásadní poznamenat, že vztah mezi uvědoměním a rozvojem traumatu je složitý a pro jeho komplexní pochopení je třeba provést další výzkum.

Chci však vyzdvihnout, že lidé reagují na podobné situace různě. O tom pojednávají mimo jiné studie jednovaječných dvojčat vyrůstajících ve stejném prostředí. Ta se totiž liší ve svých reakcích na prostředí, stejně jako se odlišují v integraci prožitků.

DŮVĚRA V ČLOVĚKA A VE ZDRAVÍ

Nemusíte však pročítat výzkumy vývojové a kognitivní neurovědy, abyste pochopili, co se snažím sdělit. Stačí, když si uvědomíte, jak jeden po rozchodu znesvářených rodičů prožívá také úlevu a jiný jen pocity opuštění a pochybnosti. Kdybyste dvěma lidem popsali rizika procházení podchodem nedaleko jejich domu, jeden z nich může být podnícen k učení a týž den si objedná kurz sebeobrany, zatímco druhý si díky vašemu vyprávění otevře dveře k úzkosti z přepadení.

Vždyť repekt k důstojnosti člověka mohu projevit také tím, že zaujmu postoj nového paradigmatu založeného na nepřítomnosti očekávání, srovnávání, posuzování, hodnocení. Přijetí přece může vypdat i tak, že jsem chopen nechat zodpovědnost za všechny stavy a jejich projevy v rukou člověka. Ať se mi jeví jakkoli, byť s nimi třeba nesouhlasím a jsou v konfliktu s mým přesvědčením nebo hodnotami. Nebo ne?

Svět se pak může proměnit v místo, kde je závislost ochranou před bolestí, delikventní chování dospívajícího zoufalým voláním po naplnění lidských potřeb, kde se můžeme společně uvolnit, oprostit od příběhů plných patologie, které bychom si o sobě měli vyprávět jen proto, abychom posilovali staré paradigma mocenského přístupu k biopsychosociálnímu zdraví.

Pomáhat a chránit, zachraňovat a řídit může být na první pohled správné, snadné a žádoucí. Jenže, jak kdosi pravil: “Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.”

Lidé i situace jsou různí. Psychika člověka je proměnlivá. Trauma je závažná reakce lidského těla na prostředí, díky níž mohou lidé trpět. Jak o traumatu uvažujeme a komunikujeme, má, jak to chápu, vliv na jedince i na pohodu ve společnosti. Právě proto si o něm přeji referovat pokud možno fakticky, věcně, se soucitem, laskavostí a s nadějí.