Trauma jako všudypřítomný jazyk dneška

V současném veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích a v populárně-naučné psychologii, se trauma stalo téměř univerzálním vysvětlením mnoha obtíží – od úzkostí, přes poruchy chování, až po vztahové komplikace. Tato perspektiva může být osvobozující, ale také zatěžující: ne každý náročný zážitek je traumatem a ne každý, kdo trauma prožije, zůstane navždy zraněný.

Co je trauma – a co není

Trauma je extrémní stresová reakce na ohrožující nebo zahlcující událost, která přesahuje schopnosti jedince situaci zpracovat. Rozvoj traumatu však není automatický – záleží na:

• osobní odolnosti (resilience),

• věku a vývojovém stádiu,

• kvalitě vztahové opory v okolí,

• možnosti zpracování a integrace zážitku. [1]

Trauma není synonymem bolestného dětství. Ani zanedbání, ani stres nemusí automaticky vést k posttraumatické poruše. Patologizace běžné životní zkušenosti může znesnadnit uzdravení – a v některých případech přispět k tzv. sekundární traumatizaci: traumatu způsobenému způsobem, jakým o sobě začneme uvažovat.

Síla lidské odolnosti

Výzkumy ukazují, že lidé jsou často mnohem odolnější, než si sami uvědomují. Podpora vztahu, emoční regulace, smysluplná činnost, možnost vyjádření a základní přijetí mají léčivý potenciál – i bez terapie. [2]

Rodiče nemusí být dokonalí, stačí, když jsou dost dobří (good enough parents – Winnicott). Děti jsou přirozeně vybavené schopností adaptace, pokud mají alespoň jednoho vnímavého a otevřeného dospělého, který je bere vážně a poskytuje bezpečný vztah.

Nebezpečí psychologického determinismu

Teorie, byť často dobře míněné, mohou vést k dojmu, že selhání ve výchově má přímou a nevratnou spojitost s budoucími problémy dětí. To vede k:

• pocitům viny u rodičů,

• falešnému očekávání, že změna přístupu automaticky “napraví dítě”,

• vyloučení jiných dimenzí osobnosti (např. temperament, kulturní odlišnosti, neurodiverzita, vývojové odchylky a míra vývoje).

Takové pojetí může rodiče znejišťovat a zpochybňovat jejich intuici a kompetenci.

Zpět k lidskosti a důvěře

Cílem není popírat existenci traumatu, ale nabídnout vyváženější pohled:

• Utrpení si zaslouží soucit, nikoli marketing.

• Vztahy mohou být léčivé samy o sobě.

• Odpovědnost za vlastní cestu není selháním, ale svobodou.

• Trauma není osud – uzdravení je možné.

Závěr: Důvěřujme vztahu

Rodiče, můžete si důvěřovat. Otevřenost, opravdový zájem, ochota nést s dítětem jeho pocity – to vše má větší léčivou sílu než jakákoli metoda. Děti, i ty zraněné, dokážou růst, pokud se cítí milované. Trauma může být součástí cesty, ale není nutně jejím koncem.

Trauma se stalo populárním pojmem – podobně jako v minulosti jiné biopsychosociální stavy. Posttraumatická stresová porucha se zdá být doprovodným fenoménem psychiky dnešní společnosti. Jako by snad ani neexistoval člověk, který si do dospělosti nenese nějaký ten pověstný šrám na duši v podobě emočních zranění z původní rodiny nebo školy. Pokud neprožil traumatický zážitek během dospívání, nejspíš se s nějakou traumatizující zkušeností setkal v pozdějším období dospělosti.

Diskuse na sociálních sítích o traumatu ve výchově a vzdělávání bývají často vášnivé. Na první pohled by se mohlo zdát, že život ve světě je jedno velké traumatizující drama. A možná je – ale jak to vidím já, jsou mezi námi tací, kteří prožívají celou škálu i těch nejnáročnějších stavů, a přesto – nebo možná právě proto – žijí převážně spokojeně.

Odsuzuji násilí

Účelem tohoto článku není zpochybňovat skutečnost, že náročné situace mohou vést k traumatu a že trauma může být zdrojem posttraumatické stresové poruchy. Ráda bych však zdůraznila, že reakcí na náročnou, ba i extrémní situaci, nemusí být trauma. Trauma není danost – a to ani v případě zanedbávání či týrání dětí. Dokonce ani tehdy ne, když jsou děti ponechány traumatizující události napospas. Rozvoj traumatu je totiž komplexní proces. Dále bych si přála, aby zaznělo, že ani trauma ani posttraumatická stresová porucha nemusí přetrvávat navždy.

Je pro mě důležité nezpochybňovat zkušenosti těch, a já se domnívám, že jich je dost možná (neviditelná, neslyšená) většina, kteří trauma či náročné, potenciálně traumatizující události skutečně prožili a dokázali se s nimi vyrovnat – někteří již v dětství.

Svou roli v samoúzdravném procesu, ve „zhojení“ traumatu, může sehrát přirozená odolnost člověka (resilience), jeho schopnost vyvíjet a zapojovat obranné mechanismy, vnitřní motivace k životu – tedy také chuť hledat a nalézat jedinečné způsoby sebezáchovy. Přijměte prosím tento text spíše jako oslavu lidskosti.

Zdroje:

1. Trauma není automatickým důsledkem náročné události

George A. Bonanno ve své práci zdůrazňuje, že většina lidí po náročných událostech nevyvine posttraumatickou stresovou poruchu a že resilience je běžnější, než se často předpokládá.

• Bonanno, G. A. (2004). Loss, Trauma, and Human Resilience: Have We Underestimated the Human Capacity to Thrive After Extremely Aversive Events? American Psychologist, 59(1), 20–28. https://doi.org/10.1037/0003-066X.59.1.20

2. Resilience jako přirozená schopnost adaptace

Ann S. Masten představuje koncept “obyčejné magie”, kdy běžné adaptační systémy podporují odolnost dětí i dospělých.

• Masten, A. S. (2001). Ordinary Magic: Resilience Processes in Development. American Psychologist, 56(3), 227–238. https://doi.org/10.1037/0003-066X.56.3.227

3. Ekologický a kulturní pohled na odolnost

Michael Ungar zdůrazňuje, že odolnost je ovlivněna sociálním a kulturním kontextem, ve kterém jedinec žije.

• Ungar, M. (2011). The Social Ecology of Resilience: Addressing Contextual and Cultural Ambiguity of a Nascent Construct. American Journal of Orthopsychiatry, 81(1), 1–17. https://doi.org/10.1111/j.1939-0025.2010.01067.x

4. Mezigenerační přenos traumatu

Rachel Yehuda a její kolegové zkoumali epigenetické změny u dětí přeživších holocaust, které naznačují biologický přenos traumatu.

• Yehuda, R., Daskalakis, N. P., Bierer, L. M., Bader, H. N., Klengel, T., Holsboer, F., & Binder, E. B. (2016). Holocaust Exposure Induced Intergenerational Effects on FKBP5 Methylation. Biological Psychiatry, 80(5), 372–380. https://doi.org/10.1016/j.biopsych.2015.08.005

5. Praktické strategie pro budování odolnosti

Steven M. Southwick a Dennis S. Charney ve své knize nabízejí praktické strategie pro posílení odolnosti vůči stresu a traumatu.

• Southwick, S. M., & Charney, D. S. (2012). Resilience: The Science of Mastering Life’s Greatest Challenges. Cambridge University Press. https://doi.org/10.1017/CBO9781139013857

6. Děti a odolnost

Centrum pro rozvoj dítěte na Harvardově univerzitě poskytuje přehled faktorů, které podporují odolnost u dětí.

• Center on the Developing Child at Harvard University. (n.d.). A Guide to Resilience. https://developingchild.harvard.edu/resources/guide-resilience/