Kdo si hraje, nezlobí. Přemýšlím o hře jako o vývojové potřebě člověka v jakémkoli věku. Proto mě trochu dráždí, když vidím knihu o svobodné hře s obrázkem pouze hrajících si dětí na obálce.

Víte, že prvním příznakem deprese je často právě nepřítomnost volné hry? Víc hry, míň terapie, a třeba taky násilí a válek. Kdo ví? V téhle souvislosti „nezlobí“ může znamenat, že člověk jde za svým, stará se o své potřeby a dělá docela obyčejné věci.

Takhle si hraju já. Netušila jsem, co mě po přestěhování z velkoměsta na vesnici okouzlí a naplní vnitřní motivací.
Nechci vám vnucovat svůj způsob života ani vás hned naštvat postojem nadřazenosti. Necítím se, jako bych už všechno věděla, a nejsem si ničím jistá. Čím jsem starší, tím víc to platí. Rozhodně netuším, co je dobré pro vás ani jak a s čím byste si měli hrát.

Nechat se slyšet a psát je mi příjemné, stejně jako věnovat pozornost tomu, co mě vyživuje duševně, sociálně i biologicky. Při tom totiž nacházím spřízněné duše, parťáky pro život, ke hře a poklidnou spokojenost.

A moje krémy? Ty jsou mým malým příspěvkem k tomuhle propojení, mostem mezi přírodou a mým domovem, který mi přináší útěchu a zdraví i v těch nejchladnějších dnech.

Tak pokud toužíte po kousku léta, které si můžete dopřát kdykoliv během roku, nechte se pohladit vůní bylin z přebytků z našeho dvorku, které si nerozebrali moji kamarádi a rodina.
Nebo si vyrobte krém vlastní. Tady je recept.